Vnikne-li do domu lupič, máte už dnes právo zastavit ho se zbraní v ruce. Zdůraznit to v zákoně je zbytečné, riskantní a nebezpečné
Komentář Pavla Houdka: Senátor Zdeněk Hraba v reakci na sérii vloupání do domů ve Středočeském kraji přišel s nápadem promítnout do trestního zákoníku zásadu „můj dům, můj hrad“, tedy možnost bránit své obydlí se zbraní v ruce. To by podle pana senátora mělo zajistit, že „ti, kdo brání sebe a svůj majetek, nebudou posléze popotahováni, nebo dokonce trestáni“.
Na první pohled chvályhodná snaha. Člověk, který doma přistihne lupiče, by se přeci opravdu měl možnost bránit třeba i střelnou zbraní, protože na volání policie a čekání na její příjezd není v takové situaci čas. Že tomu tak není, je zarážející a můžeme být jen rádi za takového senátora, který to lidem umožní.
Celá věc má ale jeden velký háček: stav, který Zdeněk Hraba (STAN) popisuje, už dávno bezezbytku platí. Protože pan senátor je zákonodárce a k tomu advokát, předpokládám, že si je toho dobře vědom. Ale stejně tak si je vědom toho, že takto podané téma vzbudí mnoho vášní a přinese mu image „obránce prostých lidí“ proti gaunerům. Jinými slovy, rozhodl se chovat podle kuchařky extremistů a pravicových populistů: vyrobit neexistující problém, přinést nesmyslné řešení a sbírat laciné politické body.
Vyvolávání strachu jako zbraň politického boje bezesporu funguje. Naneštěstí se ale podobá vypouštění džina z lahve. Jakmile je strach jednou venku, nad tím, co způsobí, už nemá nikdo kontrolu. Veřejnosti, tedy vesměs právním laikům, zůstane po podobných výrocích ze strany politiků v hlavě informace, že se ve svém vlastním domově nemohou lupičům legálně bránit. A to má neblahé důsledky.
Do nemocniční čekárny vrazí šílený střelec… A co uděláte vy?
Jednak to podporuje vznik nepravdivých hospodských historek typu „známý chytil doma lupiče, dal mu facku a pak šel chudák sedět“. Jejich virální šíření vede k celkovému zahořknutí a nedůvěře veřejnosti v právní systém a v důsledku i v demokracii obecně. Pokud totiž právní systém obyčejného člověka (domněle) nechrání, sílí volání po silném vůdci, který tu konečně udělá pořádek a se zločinem zatočí.
Ještě by nás zavřeli…
Velký problém vidím také v tom, že šíření podobných názorů z úst zákonodárce může v reálné situaci vést k tomu, že se lidé skutečně raději bránit nebudou. Ve vypjatém okamžiku setkání s lupičem a návalu adrenalinu jim vytane na mysli (nepravdivé) tvrzení o popotahování a trestání obránců, a proto raději neudělají nic. To není spekulace, ale velmi reálná věc. Podobných historek, kdy se člověk v ohrožení raději nebránil ze strachu z právních důsledků, jsem za svou praxi slyšel nepočítaně. Nic přitom není dále od pravdy.
Zákon zcela logicky a správně umožňuje každému bránit se v případě, že je napaden. Obsahuje proto