Deník N

Po převzetí oligarchou se obsah médií dramaticky změní. Situace v Česku je extrémně špatná, říká analytik

Marius Dragomir. Foto: Archiv Mariuse Dragomira
Marius Dragomir. Foto: Archiv Mariuse Dragomira
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Média ve východní Evropě se dostávají do rukou oligarchů, novináři ve velkém opouštějí profesi. Marius Dragomir byl jedním z nich. Svou kariéru započal před čtvrt stoletím v rodném Rumunsku, dnes evropskou mediální scénu sleduje z pozice ředitele Centra pro média, data a společnost při Středoevropské univerzitě v Budapešti. To, čím v posledních letech prochází Česko, pozoruje v celém bývalém východním bloku.

Řada českých vydavatelských domů v posledních letech změnila majitele. Dochází k převzetí médií i v dalších částech Evropy a jak se to děje?

K převzetí médií dochází zejména ve střední a východní Evropě a ta tendence roste. Přitom nejde o dlouhodobý trend, začalo to někdy v roce 2009. Příkladem je třeba Zdeněk Bakala v České republice, což nemusí být nutně špatný vlastník, ale on tento proces odstartoval. Pak to ustalo kvůli finanční krizi a někdy kolem roku 2014 se tato tendence rozjela naplno. Takže mluvíme o pěti až deseti letech. Podobné zprávy teď přicházejí ze všech stran, ať už jde o Slovensko, Českou republiku či Maďarsko.

V Maďarsku bylo ovládnutí médií vysloveně politicky motivované, protože v roce 2010 se strana Fidezs dostala k moci a celý ten proces spustila. 

Dá se zmocnit veřejnoprávního média? Jak se to dělá?

Ovládnout veřejnoprávní média je velice snadné. Jednou z možností je, že strany dosadí své lidi do vedení – to je proveditelné velice jednoduše a v řadě zemí to legislativa umožňuje. A taktéž jsou tu rady, které na média dohlížejí a jejichž členové jsou dosazováni politickými stranami.

Kde se to už stalo?   

Příkladem může být právě Maďarsko, kde se to seběhlo velice rychle. Když strana Fidesz vyhrála v roce 2010 volby, vláda jmenovala lidi do vedení a do rady, čímž se jí podařilo svobodnou žurnalistiku vytlačit během několika měsíců. Pak sjednotila veřejnoprávní média pod jednu instituci – televizi, rozhlas i tiskovou agenturu.

V jakých zemích se o něco podobného vláda pokouší?

Dalším případem je Slovensko. Tam byla situace do roku 2017 relativně v pořádku, ale pak byl jmenován nový ředitel veřejnoprávní televize a od té doby od řady novinářů slýcháme, že podniká politicky motivované kroky. Jedno z prvních rozhodnutí bylo zrušit investigativní pořad Reportéri. Vzbudilo to samozřejmě debaty a ukázalo se, že jsou i velké tlaky na zpravodajství. Velmi podobné je to v Bulharsku. Pokud se podíváte kolem sebe – v našem regionu se tyto pokusy dějí téměř všude.

Čeští politici stále častěji hovoří o tom, že by se měly zrušit koncesionářské poplatky, z nichž se financují Česká televize či Český rozhlas. Kam tím míří? 

Kritizují to, protože je to forma financování, která je nejméně náchylná ke zneužití. Když domácnosti platí licenční poplatek, jde s tím zkrátka hůř manipulovat. Naopak když máte přímou dotaci ze státního rozpočtu, dá se s tím už dělat ledacos a vlády v tom případě mohou do veřejnoprávních médií snadno zasahovat. Má to také mrazivý účinek na novináře. Ti si dvakrát rozmyslí, než zkritizují instituce nebo úředníky, kteří pracují pro vládu, jež je financuje. Je to také velmi populistický krok, jelikož vlády se mohou chlubit občanům, že je částečně zbaví poplatků.

Ve kterých evropských zemích se politikům podařilo tento systém změnit a kde se o to teprve snaží?

Koncesionářské poplatky už zrušila celá řada evropských zemí včetně Maďarska, Rumunska, Bulharska, Kypru, Finska nebo Islandu. V dalších státech je tento systém napadán – například na Slovensku, v Polsku, ale i v několika západoevropských zemích, jako je Dánsko nebo Rakousko. Většinu těchto útoků iniciovaly pravicové populistické strany. Ve většině případů prý nejsou spokojeni s objektivitou zpravodajských výstupů těchto stanic.

Zmínil jste, že je velice jednoduché zmocnit se veřejnoprávních médií, ale co média soukromá? Není to ještě snazší – prostě si koupíte celý mediální dům? 

Může to být snadné ve chvíli, kdy jsou média v zoufalé situaci a neprosperují. Na druhou stranu je mnohem snazší ovládat veřejnoprávní média, protože vedení těchto institucí je pod přímým dohledem politiků. Členové rad veřejnoprávních sdělovacích prostředcích jsou obvykle jmenováni parlamentem, vládou nebo rovnou prezidentem. 

Koupit soukromá média, obzvlášť pokud jsou ve vlastnictví silných společností s velkým množstvím kapitálu ze zahraničí, je trochu obtížnější. Ale například v Maďarsku se oligarchové spojili s vládnoucí stranou Fidesz, pomocí hrozeb a nátlaků pak skoupili de facto všechna tato soukromá média a jejich zahraniční vlastníky poslali domů.

Jak vidíte situaci v České republice? 

Jako extrémně

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější