Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Porazila bulimii, bojuje o olympiádu. Jídlo je závislost jako každá jiná, říká běžkyně

Marcela Joglová začala běhat dlouhé trasy až v pětadvaceti letech, přesto nyní patří mezi nejlepší české maratonkyně. Foto: Here To Win
Marcela Joglová začala běhat dlouhé trasy až v pětadvaceti letech, přesto nyní patří mezi nejlepší české maratonkyně. Foto: Here To Win

Dálkové trasy začala běhat v pětadvaceti letech, minulý rok na podzim skončila ve dvaatřiceti na mistrovství světa v maratonu dvacátá. Marcela Joglová na své cestě navíc porazila bulimii a nyní bojuje o olympijské hry v Japonsku. V rozhovoru pro Deník N popisuje svůj příběh, který by chtěla zakončit právě na hrách pod pěti kruhy.

Kdo vás přivedl ke sportu?

Oba rodiče nás vedli ke sportu, ale táta v tom byl ambicióznější. Vždy chtěl, abychom se dvěma staršími bratry sportovali a byli dobří. Takže nás rodiče odmala posílali na lyže, na karate a snažili se, abychom sportovali. Oba bráchové taky dělali atletiku a k tomu fotbal. Starší brácha se stejně jako já po delší pauze vrátil ke sportu a teď dělá triatlon, k čemuž se, věřím, později také dostanu.

V mládí jste se věnovala basketbalu, karate a atletice, ale nakonec vyhrál basketbal, proč?

Je to týmová hra, takže jsem se těšila do kolektivu a na atmosféru okolo, ve které třeba člověk ani necítí bolest při tréninku.

Na jakou úroveň jste se v těch zmíněných sportech dostala?

Řekla bych, že mi bylo dáno do vínku, ve všech sportech jsem byla přirozená, celkem mi šly, a tím pádem mě i bavily. Školu jsem reprezentovala téměř na každých závodech, individuálních i týmových, a hrozně si to užívala. Na druhém stupni základní školy jsem se dostala na mistrovství republiky v atletice, v basketbale až na prvoligovou úroveň v Plzni. Jenže tam už byly problémy s jídlem, začala jsem se uzavírat do sebe, a navíc mi příliš neseděla trenérka. Tím tedy skončila moje kariéra.

V životopise máte i povolání: barmanka, au pair nebo záchranářka. Jak jste se k takovým profesím dostala?

Dokončila jsem vyšší odbornou školu a začala pracovat na záchrance. Zároveň jsem tehdy studovala bakalářské studium na Fakultě tělesně výchovy a sportu na Univerzitě Karlově. Nešlo to ale dlouhodobě skloubit, protože jsem byla na denním studiu. Nemohla jsem si dovolit přijít o status studenta, a tak jsem byla nucena skončit na záchrance. Tím, že jsem se potřebovala nějak živit a znala jsem lidi v jednom baru, šla jsem tam. Tuhle práci jsem dělala zhruba rok a půl.

Máte v plánu vrátit se k práci záchranářky?

Už je to dost dlouho, takže by to asi nebylo snadné. Nicméně to byla velmi dobrá zkušenost a jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost. Zjistila jsem, jak reaguji na určité situace, a také jsem poznala rivalitu v pracovním kolektivu, na kterou jsem nebyla zvyklá, protože sportovci jsou většinou spíše takoví pohodáři.

Jaké vzdálenosti jste běhala, když jste v mládí začínala s atletikou?

Na základce jsem začínala osmistovkou, následovala patnáctistovka a nakonec jsem běhala tři kilometry steeplechase. Po maturitě jsem si zlomila při fotbale natřikrát kotník, navíc už jsem neměla tréninkový režim ze sportovního gymnázia, a tak nastala poměrně dlouhá pauza. Jednou jsem se nechala přemluvit k závodu na 10 kilometrů a tím jsem začala koketovat s delšími tratěmi.

Co přesně znamená dlouhá pauza?

Osm až deset let.

A co vás vedlo k návratu k běhání?

Mnoho lidí si myslí, že jsem vůbec neběhala a najednou jsem se zbláznila. Pravdou je, že běhám celý život. Prošla jsem si ale různými životními etapami, během kterých byl běh někdy více v popředí, někdy spíše v pozadí. Když bylo nejhůř, měla jsem i nějaké delší pauzy, ale víceméně jsem se vždy udržovala. Řekla bych, že třikrát týdně jsem si šla zaběhat, do posilovny či bazénu. Ale je pravda, že s tréninkem to nemělo nic společného. Spíše jsem se udržovala kvůli váze, občas jsem chtěla vyběhat předchozí krušný večer a podobně.

Takže jste byla klasická hobby běžkyně?

Ano, dalo by se to tak říct. Klusala jsem si pro radost, někdy naopak ze vzteku, většinou na sebe, ale trénink, který by k něčemu vedl, to v žádném případě nebyl.

Ten začal zhruba od pětadvaceti let?

Víceméně ano. S přítelem, který je také sportovec, jsme začali na stejné vlně a začali do toho více šlapat. To období je ale takové zamotanější.

Jako přesýpací hodiny

Tak ho zkusme rozmotat…

Měla jsem problémy s příjmem potravy, což jste se možná také o mně dočetl. S těmi problémy jsem byla několikrát v nemocnici a nikdy to nikam nevedlo. Celkově mám deset let v takovém šedém tunelu. Začínala jsem být uzavřená do sebe, klesalo sebevědomí i sebedůvěra. To s sebou neslo

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Pozitivní zprávy

Sport

V tomto okamžiku nejčtenější