Devět vzkazů básníka Egona Bondyho mileniálům u příležitosti vlastních nedožitých devadesátin
Esej Lucie Palkoskové: Před 90 lety, 20. ledna 1930, se narodil Zbyněk Fišer. V roce 1949 se „narodil“ pseudonym Egon Bondy, kterému Fišer zůstal po celý zbytek života věrný. Kdyby se v roce 2007 básník nepo(d)pálil vlastní cigaretou, svých dnešních 90. narozenin by se stejně zřejmě nedožil – tedy nejspíš by o to alespoň nestál, protože život, minimálně v podmínkách, v jakých ho prožil, považoval spíš za vleklou obtíž – pokud můžeme věřit sebestylizaci, kterou ve svém díle pečlivě budoval.
Je-li v post-postmoderně možné obsáhnout Shakespeara ve 120 minutách, celovečerní film srazit do desetivteřinového klipu a Vojnu a mír nacpat do tří okének komiksu, jistě lze i „převyprávět“ Bondyho v devíti bodech: Ostatně, rychlá doba si žádá rychlá řešení.
Tento text se pokusí dotknout devíti míst, kde svým dílem Bondy vstupuje do dialogu se současnou mladou generací a zůstává stále velmi aktuální. Sám Bondy se stylizoval do role mesiáše, gurua (Nezbývá mi v třiačtyřiceti už nic / než se stát mudrcem), kterého docení až další generace. Jistě by proto pochopil, že chce-li jako Šaman promlouvat k mileniálům odkojeným stručnými self-help články instantního duchovna, nezbude ani jemu samému nic jiného než hovořit jejich jazykem.
Malý kvíz na úvod: Obecné povědomí o Egonu Bondym se v současné době omezuje zejména na tvrzení, že
