Íránistka: Mladé lidi Západ fascinuje. Ženy se snaží emancipovat, ale je to každodenní boj

Blíží se jedenačtyřicáté výročí íránské revoluce, jejíž oslavy začínají vždy 1. února a trvají týden. Jak podle vás budou oslavy vypadat letos? Nakolik je ovlivní poslední události, tedy zabití vojenského velitele Solejmáního a sestřelení ukrajinského letadla?

Vzhledem k tomu, že to není kulaté výročí, nebudou ty oslavy velkolepé jako loni. A ani loni vlastně nebyly tak velkolepé, jak se očekávalo. Nesly se spíše v duchu Trumpova hesla, že se islámská republika určitě nedožije svého čtyřicátého výročí. Íránci oslavovali, že se toho dožili. Samozřejmě události posledních dnů vyvolaly v Teheránu demonstrace. Není to proti sestřelení letadla jako takového, protože to byla lidská chyba a tragédie, ale kvůli tomu, že režim o této události chybně informoval. Zároveň se lidé velmi obávají toho, že bude válka, takže oslavy se asi ponesou i v duchu obav a strachu.

Tedy válka Íránu se Spojenými státy.

Obávají se války Íránu s Amerikou a možná i Daeš, tedy Islámského státu, který Íránci vnímají jako bezprostřední hrozbu. Já ale cítím hlavně strach obyčejných Íránců o budoucnost.

Zmínila jste demonstrace. Jak velkou roli hraje únava obyvatel z celé islámské revoluce? Ti, co ji dělali, umírají a nová generace už tento pojem zas tak neprožívá. Navíc demonstrace proti velmi špatné ekonomické situaci, kterou dramaticky zhoršují americké sankce, vystřídaly protesty, o nichž teď mluvíme…

V první řadě chci říct, že ekonomická situace v Íránu se zhoršuje opravdu každým dnem. Zažila jsem to na vlastní oči, protože do Íránu jezdím dvakrát třikrát do roka a situace je pokaždé horší. Obchody jsou stále ještě zásobované, ale ceny se rapidně zvedají. Nespokojenost je všudypřítomná. Jedete taxíkem a taxikář v jednom kuse mluví o tom, jak se situace zhoršuje. Íránci si stěžují i na to, že třeba režim trvale podporuje Hizballáh a Hamás místo toho, aby tyto finanční prostředky využil na stále se zvyšující inflaci…

Navíc podporuje třeba i vysílání družic na oběžnou dráhu, což Íráncům taky vadí.

Ano. Na druhou stranu lidé velmi negativně vnímají i sankce ze strany Západu, hlavně USA. Ty jsou pro íránskou ekonomiku opravdu umrtvující. A vlastně se promítají do všech sfér. Sama jsem to reflektovala, když jsme se snažili s Íránem navázat meziuniverzitní spolupráci. Snažila jsem se propojovat nejen filozofické fakulty, ale třeba i technické obory a zjistila jsem, že sankce platí třeba i ve vědě.

Jedna moje známá, íránská profesorka žijící v Íránu, která se zabývá lingvistikou, měla publikovat článek v evropském vědeckém časopise. Ten text byl schválen, prošel recenzním řízením, všechno bylo v pořádku, ale nakonec jí editor napsal, že článek bohužel nemohou přijmout, protože jejich časopis zároveň vychází ve Spojených státech a ona jakožto občanka Íránské islámské republiky by jejich vědeckému periodiku způsobila problém. Velmi mě pobouřilo, že se sankce projevují i v takovéto sféře. Do Íránu je teď samozřejmě velmi obtížné cokoli importovat, mezinárodní obchod de facto nefunguje, nefunguje finančnictví mezi Íránem a ostatními zeměmi. Praktické důsledky jsou takové, že veškeré stroje v Íránu jsou velmi zastaralé. Včetně letadel, dochází tam k tragédiím…

S létáním v Íránu máte předpokládám vlastní zkušenost.

Ano. Když jsem v Íránu, snažím se ukrátit čas tím, že mezi jednotlivými městy přelétávám. Létají tam stará ruská letadla ještě z předrevoluční doby, uvnitř čtete názvy v azbuce…

Přečtěte si také

Hněv a pieta za Solejmáního se obrátily v protesty proti sestřelení letadla. Ajatolláhové jsou zpět v problémech

Nemáte strach do nich nasednout?

Mám. Občas stav letadla odpovídá roku výroby a nemáte z toho dobrý pocit. Ekonomická krize je v Íránu vidět na každém kroku.

Jak velký problém je, že mladí Íránci kvůli špatným ekonomickým podmínkám chtějí odcházet ze země?

To je obrovský problém. Na druhou stranu v porovnání s naší předrevoluční minulostí je zajímavé, že zatímco my jsme měli striktně uzavřené hranice, a pokud někdo emigroval, neměl to úplně jednoduché vrátit se zpátky…

Respektive byl v nepřítomnosti odsouzen…

…tak v Íránu nic takového není. Hranice jsou otevřené, režim nebrání lidem vycestovat do zahraničí a vracet se zase zpátky. Pokud se nejedná o politicky exponované oponenty.

Ti by po návratu šli rovnou do kriminálu.

Ano. Ale to pendlování obrovské části společnosti je běžné. Paradoxně nejčastější destinací jsou Spojené státy, které jsou největším oficiálním nepřítelem Íránu, ale žije tam největší komunita Íránců na celém světě.

Jak se mladému Íránci, který se ocitne třeba právě v USA, chce zpět do Íránu?

Íránci jsou migranti, kteří se velmi rychle asimilují do většinové společnosti.

Takže nevznikají ghetta?

Ne. Oni na Západ jedou už s určitým kapitálem a s plánem, že budou studovat, případně pokračovat ve studiu na vysoké škole. Pro ně by bylo ponižující začínat úplně od píky. Nelze to úplně generalizovat, někteří samozřejmě pracují v pizzeriích a fast foodech.

Nicméně není běžné to, co se děje třeba v případě Ukrajinců, kdy přijede lékařka či učitelka a živí se tu úklidem.

Ne, protože Íránci kladou velký důraz na to, aby si udrželi společenský status. Snaží se velmi rychle odpíchnout a mít vyšší společenské postavení. Třeba proto, aby ukázali příbuzným, že se jim to podařilo, ale chtějí také využít potenciál, který v nich dřímá a v Íránu ho nemohou uplatnit. Je zajímavé, že Íránci v poslední době hodně migrují třeba do jihovýchodní Asie, kde se dobře uplatňují. Nejde čistě jen o emigraci na Západ.

Na jaké úrovni je íránské školství?

Je tu velmi kvalitní vysokoškolské vzdělávání, zejména v technických a lékařských oborech. Dokonce tu na vysokých školách v porovnání s muži studuje víc než šedesát procent žen.

Horší je to pak ale s jejich uplatněním.

No právě. V Íránu je velmi vysoká nezaměstnanost, i u mužů. Mužům i ženám je kolikrát diplom úplně k ničemu a nakonec musí dělat nekvalifikovanou práci. Z toho jsou frustrovaní… I to je jedna z velkých motivací, proč ti lidé ze své země odcházejí.

Jak se v posledních letech postavení Íránek mění?

Ženy se nějakým způsobem aktivizovaly už od íránské revoluce. Revoluce je obecně vnímána jako předěl, kdy ženy začaly být zavírány doma a nemohly vystupovat ve veřejném prostoru. To je ale částečně mýtus.

Možná vznikl z toho, že vedení země uzákonilo zahalování žen na veřejnosti.

Před revolucí hidžáb skutečně nebyl povinný a s islámskou revolucí se to změnilo, neznamenalo to ale, že by ženy zmizely z veřejného prostoru. Ženy, které se před revolucí neúčastnily veřejného dění právě proto, že se nechtěly míchat mezi ty sekularizované, které pro jejich rodiny představovaly zkorumpovanou morálku, se najednou právě díky hidžábu mohou dostat třeba i do vrcholné politiky. Tento proces je samozřejmě strašně komplikovaný už tím, že po celá osmdesátá léta probíhala válka s Irákem, režim si musel vydobýt svou existenci a bojoval proti vnitřní opozici. K těmto ženám se později přidaly i sekulární aktivistky, které nový režim dlouhou dobu potlačoval. Takže o ženská práva v Íránu nyní bojují sekulární i islámské feministky.

Stále je ještě žena, která sundá šátek, považovaná za prostitutku?

Žena, která si sundá šátek, není považovaná za prostitutku, ale za