Deník N

Svět potřebuje řád, to sítě nás vystavují samozvancům, tvrdí historik Ferguson

Město a jeho sítě. Foto: Pixabay
Město a jeho sítě. Foto: Pixabay

Co je pravdy na teoriích o spikleneckých sítích, které ze zákulisí ovládají svět? A čeká lidstvo sladká budoucnost, když zaniknou hierarchicky organizované státy a vše ovládnou decentralizované sítě?

Kniha Věž a náměstí skotského historika Nialla Fergusona vypráví dějiny lidského rodu z netradiční perspektivy: sociálních sítí. Ty samozřejmě nejsou až výdobytkem věku internetu, naopak. Už naši dávní předkové byli „nezbytně spolupracující sběrači“. Člověk se se svou nepřekonatelnou neuronovou sítí zrodil proto, aby vytvářel sítě, ať už se týkají příbuzenství, nebo nespočtu kultů a mánií, které pravidelně vytváříme, aniž si to předem řádně promyslíme a naplánujeme. Existují ve všech možných podobách a velikostech od exkluzivních tajných společenství po iniciativy prosazující využívání otevřeného softwaru. Některé z nich mají spontánní charakter a organizují se samy, jiné jsou systematičtější a strukturovanější. Nové technologie, počínaje vynálezem psaného jazyka, toto naše vrozené, odvěké nutkání vytvářet sítě jen usnadnily.

Vlákno od carského srdce

V určitém stadiu společenského vývoje ale decentralizované sítě začal nahrazovat hierarchický řád, který zefektivňoval výkon moci. Moc soustředěná v rukou „velkého šéfa“ odstranila, nebo alespoň zredukovala časově náročné debaty o tom, co se má dělat, které hrozily, že se každým okamžikem zvrhnou v bratrovražedné spory. Což ale neznamená, že taková společenství nemohla být vnitřně soudržná, nebo se tak alespoň nedeklarovala. „Existuje neviditelné vlákno, jako pavučina, které vychází přímo ze srdce jeho carského Veličenstva Alexandra III.,“ vysvětloval carský policista Nikiforyč kolem roku 1890 mladému Maximu Gorkému. „A pak je tu ještě jiné, které prochází skrze všechny ministry, Jeho Excelenci gubernátora a dále dolů všemi hodnostmi, až dojde ke mně a dále až k poslednímu vojínovi. Toto vlákno propojuje a svazuje dohromady vše svou neviditelnou mocí.“ I proto autor obecně zdůrazňuje, že hierarchie ani zdaleka není protiklad sítě: je to jen její zvláštní typ.

Ovšem větší část knihy takový protiklad sugeruje, a také její název: věž jistě není zvláštním typem náměstí. Každopádně na tomto teoretickém základě líčí autor chod lidských dějin, v nichž se původně rovnostářské sítě po svém mocenském triumfu často mění v hierarchie: například křesťanství a islám měly ve svém virálním šíření povahu sítí. Ale poté, co padla západořímská říše, vytvořily teokratické hierarchie – jednu v Byzanci a jednu v Bagdádu. Podobná hierarchizace se později opakovala například u bolševické a nacistické strany.

Obecně autor konstatuje, že „zdánlivě nahodilá síť se může neuvěřitelně rychle proměnit v hierarchii“, ale na první pohled pevné struktury hierarchického řádu se zase mohou šokujícím tempem rozložit. Zde můžeme dodat, že u velkých hierarchických organizací se cyklicky objevují hnutí, která se je snaží nikoli zničit, ale

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Historie

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější