Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Vyléčená anorektička neexistuje. Bojujete s vlastní hlavou, která vás žene na pokraj smrti

„Styděla jsem se, protože anorexie je špatná věc, a styděla jsem se o to víc, že jsem jí podlehla; selhání, to si přece nepovoluju! Teď už se nestydím. Že jsem tu nemoc překonala, vnímám jako největší výhru svého života. A do něj jsem zamilovaná.“ Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Styděla jsem se, protože anorexie je špatná věc, a styděla jsem se o to víc, že jsem jí podlehla; selhání, to si přece nepovoluju! Teď už se nestydím. Že jsem tu nemoc překonala, vnímám jako největší výhru svého života. A do něj jsem zamilovaná.“ Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Když Ladě Brůnové zemřel milovaný dědeček, bylo to už spoustu let poté, co v horké vaně vyhublá na kost plakala zoufalstvím. A přece se v ní zase začala ozývat, dávno pohřbená, ale pořád živá. Nemoc, která na rozdíl od svých obětí neumírá – protože vyléčená anorektička neexistuje. Co dělat, když jste nemocní vy nebo váš blízký? První krok je zapomenout na vůbec největší mýtus: že příčinou je jídlo.

Najdete v sobě odvahu otevřít svoji Pandořinu skříňku? A nejen to: najdete odvahu bojovat s démonem, který se v ní skrýval, i když jste jím vy sami?

Žena, k níž si teď přisedám v maličké kavárně v centru Prahy, to dokázala. Zvedne hlavu a usměje se na mě, protože se nevidíme poprvé. Mluvit natolik upřímně o vážné nemoci, kterou trpěla, se totiž nedá jen tak na první seznámení. Tím spíš, že když jednou onemocníte, do konce života nemáte vyhráno.

Občas se odmlčíme – to když se musí přivolat dávno zasutá vzpomínka nebo přemýšlet, co vlastně znamenala. Když je třeba vysvětlit nevysvětlitelné.

Brrr, venku je ale zima! Přišla jsem v teplé bundě, a stejně promrzla; počítám, že vy jakbysmet. Jak by vám v takové zimě bylo tenkrát, když jste byla nejnemocnější?

Během studií ve Finsku mi došlo, že od určité teploty je člověku už jedno, jestli je minus 20, nebo minus 30 – zkrátka se nezahřeje, ať chce sebevíc. Podobně mi bylo, když jsem si procházela mentální anorexií. Hrozná zima, i když je venku vedro.

Tělo veškerou energii spotřebuje na to, aby vůbec přežilo, na nic jiného mu nezbývá. Mrznete a mrznete pořád. I v létě jsem byla neustále zalezlá pod peřinou, tiskla se k radiátoru nebo si napouštěla horkou vanu. Měla jsem i takovou nahřívací deku, kterou mi dal taťka k Vánocům. Zpětně mě to jeho gesto dojímá jako máloco. Anorexie totiž znamená i to, že jste přecitlivělá, nerudná… Nevěděl, jak by mi mohl udělat radost, a tak mi koupil tuhle deku. Jela věčně na maximum.

Zoufalá bolest v horké vaně

Deka je navíc měkká. Pomůže, když i sedět bolí.

V téhle souvislosti mi v hlavě utkvěla vzpomínka, jak ležím ve vaně s horkou vodou, snažím se zahřát, ale vana mě tlačí do vystouplých obratlů. Bolestí jsem se tehdy rozbrečela, nejenom tou fyzickou. Přesně to byl ten moment, taková ta chvíle prozření, kdy mi došlo, že tohle už je vážně průšvih, že to může dopadnout zle. A že s tím musím začít rychle něco dělat.

Děsivé na tom bylo hlavně to, že jsem si dobře uvědomovala, že to „něco udělat“ znamená začít jíst. Jenže jídlo byl pro mě arcinepřítel. Hlava se mi dostala do zvláštní rozpolcené situace, kdy už věděla, že potřebuju jíst, abych přežila, zároveň mi to nepovolila. Pamatuju si, jak v té vaně brečím z naprostého zoufalství – strašně moc jsem chtěla něco udělat, a zároveň měla pocit, že nic udělat nedokážu.

Bála jste se?

Hodně. Ta nemoc je plíživá, trvá často měsíce, než vám dojde, že je něco špatně. A o to větší rána je pak to prozření. Když mi došlo, že mi selhává tělo, že to proto už nemám menstruaci, proto se mi loupe kůže,

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější