Deník N

Proč vlastně Válková nemůže být ombudsmankou, ale Babiš premiérem ano?

Helena Válková a Andrej Babiš. Oba byli v KSČ, ale jen jednoho to diskvalifikuje pro výkon důležité státní funkce. Foto: ČTK
Helena Válková a Andrej Babiš. Oba byli v KSČ, ale jen jednoho to diskvalifikuje pro výkon důležité státní funkce. Foto: ČTK

Komentáře Jiřího Pehe: Kontroverze, která se rozhořela okolo nominace bývalé ministryně spravedlnosti Heleny Válkové na post ombudsmana, je jen dalším příkladem schizofrenie současného demokratického režimu ve vztahu k autoritářské minulosti.

Odpor vůči Válkové se ve stranách, které její nominaci prezidentem Milošem Zemanem podporovaly, zvedl teprve ve chvíli, kdy se ukázalo, že spoluautorem jejího článku o takzvaném ochranném dohledu v odborném časopise Prokuratura v roce 1979 byl Josef Urválek, nechvalně známý prokurátor, který poslal v politických procesech v padesátých letech mezi jinými na smrt Miladu Horákovou.

Spolupráce s Urválkem na jednom textu, který údajně vypracovala jako vědecká pracovnice Kriminologického ústavu především sama Válková (a k němuž jako spoluautor Urválek prý jen formálně připojil svoje jméno), přitom jen – téměř anekdoticky – dokresluje mnohem závažnější skutečnosti, které by měly někoho jako Válková zcela diskvalifikovat pro práci v důležitých institucích demokratického režimu.

Válková byla členkou komunistické strany, což byl sám o sobě kádrový předpoklad pro to, aby mohla jako „vědecká“ pracovnice v takto exponovaném ústavu vůbec pracovat. A „ochranný dohled“, který hájila, byl feudální praxí, který popíral nejen mezinárodní dohody o lidských právech, ale dokonce i tehdejší československou ústavu, jak v odkazu na dokumenty Charty 77 kritizující tento institut připomněl v televizní debatě s Válkovou bývalý disident Jiří Gruntorád.

Fungovala tedy jako ne zcela nedůležité kolečko komunistické mašinérie, která byla založena na potlačování lidských práv a svobod. Přesto se stala za hnutí ANO v roce 2014 ministryní spravedlnosti a nyní už nějakou dobu vykonává funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Někteří její obhájci tvrdí, že je ve svém oboru velmi kompetentní a má tah na branku, jenže tato argumentace se zcela míjí s podstatou problému. Spravedlnost a lidská práva v demokratickém režimu, který nahradil ten bývalý, nemůže přeci – už jen ze symbolických důvodů – věrohodně hájit někdo, kdo byl aktivní součástí mašinérie, která se před rokem 1989 na pošlapávání spravedlnosti a lidských práv podílela.

Rozmazání hranic mezi tím, co je v novém režimu ze symbolických a morálních důvodů přípustné, a co už je nepřípustné, má-li takový režim stát na věrohodných hodnotových základech, je už od roku 1989 zásadním problémem polistopadového demokratického zřízení.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější