Na požáry jsme jako Australani zvyklí, ale tenhle je srdcervoucí
Australan Toby Downes žije v Česku čtrnáct let. V Sydney bydlel s rodiči blízko lesa, a tak pro něj byly letní požáry v lednu běžnou událostí. Jako malý kluk sledoval hasiče, když odčerpávali vodu z jejich zahradního bazénu, a vybavuje si i specifickou vůni hořícího lesa. „Že je požár, jsme poznali podle toho, že vzduchem přilétaly části popela,“ popisuje v rozhovoru s Deníkem N.
Mluví mezi sebou Australané o požárech?
Pořád. Je to hlavní bod všech hovorů. Ať volám rodičům, nebo kamarádům, vždycky na to přijde hned řeč, nezačíná se ničím jiným.
Jaký máte pocit, když sledujete, jak ve vaší zemi hoří?
Připadám si bezmocný. Víte, já jsem zvyklý na to, že v Austrálii hoří. Sám jsem žil nedaleko lesa, když jsem byl mladší, s požáry jsem vyrůstal. Tenhle je ale výjimečný. Je tak strašný, že bych tam chtěl být.
Co byste tam dělal?
Asi bych nijak zvlášť nepomohl, ale byl bych v tom se svými lidmi.
Jak jste zvyklý na požáry?
Velkou část života jsem strávil v Sydney a většinou jsem bydlel blízko lesa. A v Austrálii je prostě běžné, že les tu a tam hoří. Podobně to mají Kaliforňané, pro ně taky není nic děsivého, že hoří les.
Ve mně pohled na hořící les vyvolává strach, ve vás ne?
Strach není ta první emoce. Cítím hlavně smutek. Země truchlí a mám pocit, že bych u toho měl být.
V čem je tenhle požár výjimečný?
Je nejhorší za dlouhou dobu, protože je nejničivější. Shořelo zatím asi osm milionů hektarů, což je osmkrát víc než za loňský rok v Amazonském pralese, jehož požáru byly nedávno plné zprávy.
Jaké jsou škody na životech?
Co se lidských obětí týká, zatím to číslo není vyšší než jindy. Opravdová tragédie je ale ve světě zvířat. Těch zatím zemřela asi miliarda. Nedávno jsem viděl, jak podél plotů leží ohořelá těla zvířat, která se snažila utéct. Ještě teď se mi derou
