Nadáváme na dávky, přitom miliardy mizí v nejasných dotacích a daňových slevách, říká sociolog
Máme tendenci jevy s komplikovaným pozadím přisoudit národní povaze. To pak zabraňuje jejich řešení, říká sociolog Daniel Prokop. V těchto dnech mu vychází kniha Slepé skvrny s podtitulem O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách společnosti. O kterých tématech se podle něj málo píše a proč bychom měli začít vést debatu o zdanění práce?
Žijeme v nejsvobodnější a ekonomicky nejúspěšnější době?
V případě Česka a ekonomiky to myslím platí. Například počet lidí, kteří si nemohou dovolit nenadálý výdaj okolo deseti tisíc korun, klesl za poslední roky z 42 % na nějakých 24 %. Stejně klesá počet lidí, kteří si nemohou dovolit ani týdenní dovolenou. Takže ekonomicky úspěšné době v tom slova smyslu, že stoupají příjmy velké části populace.
Ze zkušenosti s komunistickou diktaturou vyvozujeme mylné závěry
Ptáme se proto, že to zmiňoval premiér Babiš v novoročním projevu. Ale podle vaší knihy to vypadá, že ten obrázek bude trochu komplikovanější. Proč?
Můj pohled na věc vychází z motta mé knížky, které jsem převzal od britské ekonomky Kate Raworthové: Nebuď optimista, pokud tě to uklidňuje. Nebuď pesimista, pokud tě to nutí rezignovat. Myslím, že jsme se v minulosti pozitivními čísly o chudobě často moc uklidňovali. I Andrej Babiš v tom projevu citoval údaj o relativní chudobě, podle nějž máme nejméně chudých v Evropě. Pointa toho ukazatele ale je, že německý a holandský chudý má reálné příjmy na úrovni českého středněpříjmového člověka.
A myslím si, že pokud se zaměříme jen na pozitiva, často se nezaměříme na to důležité. Například že jsme nedokázali během období hospodářského růstu provést reformu sociálního systému a další strukturální změny.
Také nemám rád ta srovnání s tím, kdo je na tom hůře a jak bylo za komunismu. Když si vaše dítě vymkne kotník, nevysvětlujete mu, že jiné děti mají kotníky taky zlomené. Srovnání s horšími uklidňuje ty, kteří chudobou a sociálními problémy netrpí, a nepomáhá těm, kdo trpí.
Ve kterých oblastech tedy leží před Českou republikou největší riziko?
Zaprvé v malé konvergenci regionů, ať už v otázce chudoby, rozšíření exekucí, nebo výsledků vzdělávání. Kraje jako Karlovarský a Ústecký se dál oddělují od zbytku. V Moravskoslezském se sice dá hovořit o lepším rozvoji, ale celkově jsme k řešení tohoto problému léta konjunktury rozhodně nevyužili. Navíc existují i vnitřní periferie – části krajů, které jsou hůře dostupné a doplácejí na stagnaci infrastruktury.
Zadruhé v