Já jsem data. Radosti a rizika sebesledování
Do celé hodiny zbývá přesně deset minut. Na zápěstí muže, kterého zpovzdálí sledujeme – říkejme mu Petr K. –, zavibrují hodinky.
„Je načase vstát a trochu se pohybovat,“ stojí na jejich displeji. Petr K. chvíli váhá, ale pak udělá to, co skoro vždy: poslechne a zvedne se ze židle. Udělá několik váhavých kroků sem tam, šilhá přitom po hodinkách. Ty neoblomně mlčí. Rezignovaně se tedy vydá po chodbě, pak zpět, pak zase tam a zpět. Hodinky jsou konečně spokojeny: „Výborně, Petr! Jste o hodinu blíže cíli pobývání vestoje!“ Petr K. je rád, že svým hodinkám udělal radost, a jde se zas hrbit k počítači. Těch hodin vestoje musí denně nasbírat dvanáct, jinak se mu neuzavře modrý kroužek. A to by nerad.
Hodinky toho na Petra K. vědí mnohem víc. Měří jeho tep – právě teď má 43 úderů za minutu, ale graf ukazuje, že před dvěma hodinami mu vyletěl až na 150. Oba údaje vypadají nevěrohodně, ale hodinky to musí vědět lépe. Připomínají Petrovi, kolik kroků dnes ušel (málo) a kolik kalorií zkonzumoval (hodně).
