Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Komunisté nás chránili před pohledem na hendikepované, dnes nás politici „brání“ před uprchlíky. Důvody jsou podobné

V přeplněných uprchlických táborech na řeckém území se tísní desítky tisíc mužů, žen a dětí. Foto: ČTK
V přeplněných uprchlických táborech na řeckém území se tísní desítky tisíc mužů, žen a dětí. Foto: ČTK

Komentář Terezy Brdečkové: Lidé mají strach z neznámého. Ze smrti, z mimozemšťanů, z cizích ras a kultur nebo z nemocí. Je to přirozený instinkt a překonat se dá jen, když se do neznámého vkročí. Pokud to jednotlivec nebo společnost nedokážou, jsou postižení magickým myšlením a představují si, že takové nebezpeční nelze uchopit ani překonat. A ti, kdo se iracionálně bojí, se dají lépe ovládat.

Česká společnost se do stavu iracionálního strachu dostávala postupně a naplno ji ovládl po migrační krizi roku 2015. Těm, kdo vládnou, se její strach hodí.

Za komunistů nebyli na ulicích vidět hendikepovaní lidé. Vozíčkářům omezovaly život bariéry a ti ostatní přebývali v „sociálních ústavech“, na psychiatrických klinikách nebo v „Jedličkárně“, kam režim uklízel děti s tělesným postižením. „Uklízel“, to je to přesné slovo. Neboť občan byl přesvědčován, že náš svět socialismu obývají jen zdraví a spokojení lidé a ti nemají co koukat na ty, kdo se „nepovedli“. Doma lidé s postižením stejně zůstat nemohli, protože ve světě vyhrazeném pro zdravé se počítalo nanejvýš s lehkými potížemi.

Co se dnes zdá otřesné, bylo tehdy normou: lidé si zvykli na svět bez hendikepovaných a neptali se. My zdraví jsme neměli představu, co je život na vozíku, bez končetin, se smyslovým postižením. Slovo integrace nikdy nepadlo. „Uklizení“ patřili do nedotknutelného, temného světa. Neviditelní „mrzáčci“ v obyvatelstvu vzbuzovali masivní odpor vůči neznámému, panoval názor, že jim je „tam“, za zdmi klinik a ústavů, lépe.

Ostatně prý mohli být i nebezpeční, případně nakažliví. Lidé je prostě nechtěli, aspoň pokud je nepostihl nějaký hendikep ve vlastní rodině. O neblahém dědictví ještě dnes svědčí odmítání domů pro lidi s postižením v bezprostředním sousedství, jako se to stalo nedávno na Moravě.

O osudech a počtech hendikepovaných lidí se veřejnost dozvídala až po roce 1989. Začalo být normální být jiný, vznikla instituce asistentů, lidé spontánně pomáhají. Trvalo to dlouho, možná dvacet let, a stále to má daleko k dokonalosti, ale integrace klopýtavě probíhá. Důležité bylo začít a pokračovat.

Ať zůstanou za plotem

Proč to ale nyní píšu? Také uprchlíky, lidi uvízlé v táborech na jihu Evropy u nás nevídáme. O jejich situaci máme minimum informací. Málokoho jejich úděl zajímá, naopak mnozí sdílejí radikální odpor vůči nim, podporovaný vládními politiky. V České televizi zformuloval při diskusi s Michaelou Šojdrovou o přijeti čtyřiceti sirotků z řeckých táborů tento postoj místopředseda ČSSD Ondřej Veselý: „Vnucujete nám násilné Afghánce a Pákistánce, kteří páchají trestnou činnost v Řecku a Řekové se jich chtějí zbavit. Chcete ohrozit naši bezpečnost.“ Věděl, že mluví za většinu – uprchlíky zkrátka nechceme, protože prý z nich vyrostou zločinci a teroristé.

Připomíná to někdejší situaci postižených a vztah k nim. Nevíme přesně, jak

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější