V symfoňáku bych byl šroubkem v soukolí, v bigbítu mám svobodu, říká violoncellista Olin Nejezchleba

Před rozhovor vytkněme historku o tom, jak se z Jaroslava stal Olin, abychom nemuseli opakovat otázku, kterou zpovídaný dostává tak dvakrát týdně.

„Studoval jsem konzervatoř v Brně. Kousek od školy byla hospoda, já jsem tam jednou čekal na spolužáky a vedle u stolu seděli dva kluci, jeden starší a jeden mladší. A ten starší toho mladšího poučoval o životě. Mluvili ‚po brněnsku‘,“ vyprávěl už dříve (mnohokrát) Jaroslav Nejezchleba. „Došla řeč na muziku. A jeden se ptal druhýho: ‚Co tak, ty vole, poslócháš?‘ ‚Já temu zas tolik nerozumím, všecko možné, co se mi líbí.‘ A ten starší říká: ‚Olina musíš poslóchat! Olina Říhu, znáš Kaťáky? Z Katapultu. Olin je betelné borec a betelně zpívá.‘ Historku o tom, jak Brňáci z Oldy Říhy udělali Olina, jsem pak párkrát vyprávěl, a naráz koukám, stal se ze mě Olin.“

Preferujete oslovení Jaroslave, nebo Oline?

V Praze mi snad všichni říkají Olin, oslovení Jaroslav mě spíš překvapí. Na Moravě jsem Jara, v místech svého dětství a dospívání su Jara. Krátce. „Nazdar Jaro, kam jdeš?“

Jako rozená Nejezchlebová čelím dvacet let v Praze v určitých kruzích otázkám, co mám společného s Olinem Nejezchlebou. Konečně jsme se spolu potkali a můžeme veřejně prohlásit, že jsme z jiných rodů. Já z Blanenska, vy z Kyjovska, v obou regionech jde o poměrně časté jméno. 

Ano. Největší část dětství jsem prožil v Moravském Písku, což je ves, kde bylo tolik Nejezchlebů, že z nich postavili i fotbalovou jedenáctku.

Začínal jste ve slovácké cimbálovce, vystudoval jste brněnskou konzervatoř a po absolutoriu jste dostal místo ve zlínské filharmonii jako violoncellista. Jenže přišlo lano od tehdejší hvězdy folkrockové scény, od kapely Marsyas. A s vážnou hudbou byl konec… Nelitoval jste toho někdy?

Ne. Nebyl jsem zas tak výjimečný cellista. Seděl bych v symfoňáku u nějakého pultíku v poslední řadě a po pár letech bych se možná posunul o židli dopředu. Musel bych hrát muziku, kterou někdo vybírá a určuje.

V bigbítu byla a je svoboda a tu já k životu moc potřebuju. V kapelách, kde jsem hrál, jsem měl prostor pro svoje nápady, pro improvizaci i pro vlastní skladby a texty. Svůj cellový part si pokaždé zahraju trošku jinak, to bych ve filharmonii nemohl, byl bych jen šroubkem v soukolí velkého tělesa.

V bigbítu jste violoncellová hvězda!

Mezi slepýma jednooký králem (směje se). Když je cellistů málo a dostanete se do poměrně známých kapel, tak pak vás holt lidi i trochu znají.

Uměl jste si vybrat nástroj. Obohatil jste český bigbít o cello a na začátku jste se do Marsyas a do Etc… dostal dost možná právě díky své specializaci, ne?

Určitě to hrálo velkou roli. Ale nástroj jsem si nevybral já. Vybrala mi ho moje praktická máma. Tehdy v hudebce nabízeli jen klavír, housle, cello a harmoniku. Máma to vyřešila: „Klavír je drahý a nevejde se do bytu, housle skřípou, když se na ně člověk učí, a harmonika je dobrá tak akorát do hospody.“ Tak jsem začal hrát na cello. Začalo mě to ale hodně rychle bavit a časem i živit.

Slavíte šedesátku. Cítíte to číslo v kostech?

Pamatuju si, že padesátka mě nijak nezaskočila: „Jupí, furt jedeme!“ Zatímco šedesátka mi už malinko smrdí naftalínem. Člověk si uvědomí, že už není nejmladší. Před pár dny jsem byl IKEMu na zákroku se srdcem… Taková příhoda člověka nepovzbudí, ale teď už se zas zaplaťpánbůh cítím dobře a těším se, co dalšího mi život přinese. Existují mnohem starší lidé, kteří nám mladším ukazují, že věk nic neznamená. A taky už jsem dostal svou první důchodcovskou slevu: na Lítačku!

Celý život jste muzikant na volné noze, hrál jste a hrajete s mnoha úspěšnými kapelami i sólově. Měl jste někdy období, kdy nebyly kšefty, kdy jste měl existenční problémy?

Když se Vláďa Mišík stal poslancem. Naráz jsme měli třeba jen dvě hraní měsíčně, z toho jedno bylo v Malostranské besedě, protože to měl Vláďa blízko z tehdejší České národní rady (dnešního Parlamentu). Vláďa byl