Zaútoč a pak dělej mrtvého brouka. Jaký má Írán raketový arzenál a jak ho může nasadit
Nevidět v posledních dnech ve zpravodajství mapy se soustřednými kružnicemi či ovály kolem íránských hranic mohl nejspíš jen ten, kdo vůbec nezaznamenal raketovou přestřelku mezi Washingtonem a Teheránem. Právě rakety jsou – a nic nenaznačuje, že by se to mělo vbrzku měnit – jednou z klíčových karet íránské diplomacie.
Zmíněné čáry na mapách Blízkého východu ukazují dostřel íránských řízených střel, ať těch s plochou dráhou letu, nebo zbraní letících po balistické křivce. Tedy takových, které Íránci použili k salvě proti americkým základnám v Iráku v odvetě za zabití generála Kásema Solejmáního.
Z pohledu prestiže Írán troufale přiznaným úderem „dorovnal“ likvidaci šéfa elitních složek Revolučních gard – a v tuto chvíli se zdá, že by tím fáze horké eskalace mohla skončit. Ajatolláhové ale také světu připomněli, co patří k jejich vyjednávacím trumfům: totiž držení raket, odhodlání a zkušenosti s jejich reálným bojovým nasazením.
A například v Izraeli budí obavy to, jak je Írán blíž a blíž k možnosti vyrobit jadernou zbraň.
Jenže zatímco se čáry na mapách s růstem dostřelu íránských raket vzdalují jeho hranicím, zkušenost roku 2019 ukazuje, že to může být jen vyjednávací prvek a hrozba závodů v (jaderném) zbrojení. A že praktické nebezpečí íránských zbraní je někde jinde.
Dokládá to příběh z