Síla rituálního chaosu aneb Proč lidé na Silvestra potřebují dělat rámus
Komentář Radka Chlupa: Po Silvestru zaplavila média a sociální sítě bouřlivá debata o letošních pražských oslavách konce roku. Nové vedení Prahy se rozhodlo namísto tradičního ohňostroje uspořádat ekologicky ohleduplnější videomapping. Příznivci ohňostroje se však nakonec nedali a zorganizovali jej na základě veřejné sbírky s podporou radnice Prahy 2. Dvě konkurenční oslavy získaly zvláštní přesah: představovaly střet dvou hodnotových rámců.
Abychom pochopili, co řadu lidí nejen o Silvestru přitahuje na různých petardách a ohňostrojích, je potřeba zabrousit do religionistiky, vědy o náboženstvích, jež nám pomůže nahlédnout některé nesamozřejmé aspekty celého problému, které v debatách většinou nejsou zohledňovány.
Silvestrovské rachejte jsou výrazem nepořádku a chaosu. Právě za něj jsou kritizovány. Ale právě pro něj se dělají. Proč tomu tak je?
Novoroční oslavy jsou rituálem přechodu mezi starým a novým rokem. Na první pohled by se zdálo, že starý a nový rok tvoří kontinuum, které rozděluje jediná vteřina. Lidské kultury ale mají potřebu si časové kontinuum členit a mezi jeho jednotlivé úseky vkládat zvláštní mezifáze, v nichž je na chvíli čas jakoby zrušen, aby se posléze mohl zase obnovit. Starý rok svým doběhnutím naplnil své možnosti a vyčerpal se. Je proto namístě ho nechat zničit a z jeho popela pak nechat vyvstat rok nový, plný slibných potencialit.
Toto regenerující zničení starého mívá tradičně podobu rozpuštění řádu v chaosu. Chaos tu na jednu stranu plní roli očišťující, dokáže vše staré rozmetat, a připravit tak půdu pro obnovu. Zároveň má ale i aspekt tvořivý. Chaos totiž není jen nedostatkem řádu,
