Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Malíř David Cajthaml: Miluju psychiatry, dvacet let nepiju a uklidňuje mě, že zemřu

Umělec David Cajthaml. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Umělec David Cajthaml. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

David Cajthaml celý život jen tvoří. Pořád maluje. Každé dopoledne na Facebook pověsí nový obrázek a za chvíli má prodáno. Knihy nečte a hudbu neposlouchá, radši sám něco napíše nebo složí. V rozhovoru pro Deník N ale velmi otevřeně popisuje i to, jak spadl do těžké závislosti na alkoholu.

Četla jsem o vás, že vaše renesančnost nemá hranice. Zkusil jste si někdy něco, co vám nešlo nebo vás nebavilo?

Na to se dá říct, že mi nejde nic. Když jsem vydal první knížku, napsal jsem, že se živím svými chybami. Takže ano, já se živím tím, co mi nejde, co dělám blbě. To jsou ale přece ty nejsilnější věci, co člověk má.

Nemáte rád dokonalost.

Nemám. A proto své věci dělám právě takhle.

Jednou jsem vás při malování pozorovala – trvalo to asi pět minut a obrázek byl hotový. Bylo to z toho vašeho deníkového malování. Pokoušel jste se někdy o dokonalý obraz?

Já nemám důvod. Proč bych to dělal? Lidé mají představu, že dokonalé je něco, co vypadá jako fotka. Vím, jak bych to nakreslil. Vím, jak bych namaloval hyperrealistický obraz. Ale to, že vím, jak to udělat, mi úplně stačí a nemusím to i dělat. Ať to dělá někdo jiný.

Co vás na tvorbě baví?

Pro mě je to můj život. Já nic jiného než tvorbu neznám. Já jenom kreslím a spím.

V tom mi trochu připomínáte Petra Síse. Ten mi nedávno vyprávěl, že když odjel do Ameriky, po čase se zavřel do ateliéru a kreslil. A když za dvacet let vylezl, zjistil, že děti mu už vyrostly a pomalu ani neumí česky. A že je mu vlastně jedno, kde je, protože jen sedí a kreslí.

V podstatě to mám stejné. Určitě to je nějaká posedlost, závislost, touha, láska. Možná i nějaký egoismus, protože se člověk uzavře před světem a soustředí se jenom na práci.

Dokážete třeba na týden odjet a nic nedělat?

Ne! To opravdu ne. To vůbec. Nepamatuju si den, kdy bych něco neudělal, nenamaloval, nenapsal.

Není tato denní pravidelnost, kdy na sociální síť každé dopoledne dáváte obrázek, vaše terapie? Cítím v tom pravidelnost, které se člověk drží jako jistoty. 

Já to miluju. V podstatě miluju řád. Když se podíváte na můj bordel v ateliéru, je to důkaz toho, že řád musím milovat. Je to vždycky protiklad. Žijete v bordelu, takže toužíte po řádu.

Takže když je někdo třeba až chorobně pořádkumilovný, tak…

… tak touží po opaku. Tohle je ale jen moje představa, že to tak funguje. A hlavně, jak to má člověk doma, je každého věc.

A máte uklizeno uvnitř?

Mám uvnitř to, co kreslím. Někdy tam mám básně, někdy tam mám psy. Asi proto vypadám nepřístupně. Víte, já o sobě ani moc nepřemýšlím. Beru to tak, že žiju, kreslím a jinak je mi všechno vcelku jedno. V životě o moc nejde. Stejně umřeme. Takže co…

A maloval, dokud neumřel, jak by se řeklo v pohádce.

Přesně tak. Smrt mu vyrazila štětec z ruky. A takhle bych si to vážně přál.

Zemřít při malování?

Tak. Smrt je zvláštní. Jsem ve věku, kdy to kolem mě začíná umírat. Ale

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější