Třeštíkovo pozvání do světů za obrazy. Děti vítány
Michael Třeštík je ve společenském povědomí zakotven především jako hlava rodiny čítající legendární dokumentaristku, úspěšného fotografa, oblíbenou komunální političku či populární spisovatelku, popřípadě jako neotřelý glosátor všedního dne skrze své ironické facebookové statusy. Už méně se o něm ví, že je ceněným sběratelem výtvarného umění a v poslední době stále více jeho mimořádným popularizátorem.
Když jde o složitá témata v oblasti vědy, pravidelní čtenáři Deníku N se spoléhají na Petra Koubského. Jeho schopnost vcítit se do kůže méně zkušeného čtenáře, vyhmátnout podstatu a zahodit příliš technicistní odborné termíny spojená s živým poutavým vyjadřováním a přesnými, hutnými metaforami, které dokážou otevírat oči a obzory, působí jako magnet na touhu poznávat i ty nejsložitější záhady světa. Čtenářům Deníku N by na tomto místě mohlo stačit tvrzení, že Michael Třeštík dokáže ve světě výtvarného umění poskytnout svým čtenářům podobnou službu, ale to by byla příliš stručná, byť výstižná charakteristika.
Snad proto, že Petr Koubský není vědec a Michael Třeštík není kunsthistorik, umí se oba na předměty svého zájmu podívat sice nadmíru zaujatě, ale s nadhledem a bez toho, že by měli představivost svázanou tradičními myšlenkovými stereotypy svého oboru. Navíc čím citlivějšími pozorovateli jsou, tím přitažlivějšími průvodci dovedou být.
Třeštík to předvedl už v pozoruhodné knížce Max Schmitt na singlu, v němž popisuje svá osobní setkání s vybranými obrazy známých mistrů (jeden z textů o malíři Marku Rothkovi si rovnou můžete přečíst). Snaží se v ní co nejpřesněji popsat, co s ním jednotlivá díla dělají – nadšený, skeptický, zadumaný, zaskočený nebo nevěřící tomu, co se s ním před obrazem děje, zahazuje neživotné analýzy teoretiků umění a jen se nepředpojatě, odvážně, obdivně, drze a rebelsky dívá a poctivě zkoumá své emoce. Je obrovská radost dívat se společně s ním, protože pro vás přitom určitě objeví něco nového, co vás dosud nenapadlo – netradiční úhel pohledu, souvislost, význam.
Kromě subjektivních impresí před časem sestavil ještě ucelenější knihu Umění vnímat umění, jakousi základní příručku pro všechny, kteří nad uměním chtějí přemýšlet trochu komplexněji. Jde o promyšlené, a přitom neortodoxní pozvání k už poněkud cílevědomějšímu objevování uměleckého světa, k rozšiřování obzorů a výtvarné imaginace.
Tentokrát se vydal na nejtenčí led – pokusil se výtvarné umění přiblížit dětem, což je výzva, která naráží na velké množství rizik. Být vážný, nebo familiární? Jak se vyhnout banalitám, ale zároveň neodradit přílišným množstvím faktů? Kde vůbec začít?
Umění dialogu
Když knihu Umění vnímat umění pro děti a rodiče otevřete, zjistíte, že
