Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Sociální inženýrství galaktických rozměrů: sto let od narození Isaaca Asimova

Isaac Asimov v době, kdy byl nadějným chemikem a začínajícím spisovatelem. Foto: Wikimedia Commons
Isaac Asimov v době, kdy byl nadějným chemikem a začínajícím spisovatelem. Foto: Wikimedia Commons

Druhého ledna letošního roku by se dožil sta let Isaac Asimov, jeden z nejslavnějších spisovatelů sci-fi, postava trochu nadlidská: publikoval během svého života pět set knih, mnohé z nich mimo svůj hlavní žánr.

Otevřeně říkal, že preferuje kvantitu před kvalitou. K psacímu stroji usedal o půl osmé ráno a končil v deset večer. Nebylo to pro něj trápení, svůj životní styl miloval. A svými nápady ovlivnil vývoj světa a společnosti, což je na autora lehčího žánru slušný výkon.

„Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. Robot musí poslechnout člověka, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním zákonem. Robot se musí chránit před poškozením, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.“ Isaac Asimov formuloval své slavné tři zákony robotiky v povídce Hra na honěnou vydané roku 1942 v tehdy slavném časopisu Astounding Science Fiction. Zpopularizovalo je ucelené vydání povídkové sbírky Já, robot, jež vyšla poprvé roku 1950 a od té doby nesčíslněkrát znovu a v mnoha jazycích.

Asimov si roboty představoval – ve shodě s dnešní realitou – jako mechanická zařízení, stroje, ovšem nadané umělou inteligencí sídlící v „pozitronovém mozku“. Usoudil, že takové stroje nemůžeme naprogramovat detailně, do všech maličkostí. Namísto toho jim bude potřeba dát obecné zásady, z nichž roboti sami odvodí, jak se v konkrétní situaci zachovat. To je přesně to, oč se snaží dnešní robotika a umělá inteligence. V realitě už narážíme na problémy robotické etiky a robotického práva. Asimovovy zákony ve své základní formulaci se pro tyto účely použít nedají, rozhodně však dobře slouží jako výchozí bod pro hlubší úvahy. Už proto, že se těžko najde člověk, jenž by se dnes zabýval robotikou a přitom Asimovovy knihy neznal.

Myšlenkové pokusy na lidech

Jaký je vztah mezi vědou a science fiction? Spisovatelé sci-fi nebývají zázračnými prognostiky – mimo jiné proto, že zázrační prognostici neexistují. Tu a tam se jim podaří předpověď, která se pak pokládá za prorockou, protože na ty neúspěšné, jichž je mnohem víc, se mezitím milosrdně zapomene.

Někteří autoři v této oblasti zaznamenali víc úspěchů než jiní. Arthur C. Clarke a scenáristé Star Treku v šedesátých letech správně předpověděli kapesní počítače a univerzální smartphony. H. G. Wells psal v roce 1914 o atomové bombě. Stanisław Lem velmi přesně popsal virtuální realitu. A pak tady jsou předpovědi vývoje společnosti, slavné dystopie: Báječný nový svět Aldouse Huxleyho, Orwellovo 1984, 451 stupňů Fahrenheita od Bradburyho, Čapkova Válka s mloky. (U všech čtyř je sporné, zda do sci-fi skutečně patří.)

Asimova zajímaly technické vize hlavně v souvislosti s jejich dopadem na vývoj společnosti. Co se stane, když přetvoříme své životní prostředí do zcela umělé podoby, která nám umožní zalidnit planetu nad rámec její přirozené kapacity? Co se stane, když lidstvo expanduje do vesmíru a osídlí mnoho planet? Jak si udržíme kontrolu nad roboty, když zároveň chceme, aby byli co nejsamostatnější? Jak tohle všechno změní podobu každodenního života, právo, morálku, zvyky, mezilidské vztahy?

Většina Asimovových textů se dá považovat za myšlenkové experimenty. Vyjdeme z těch a těch předpokladů – přelidněná Země, lety nadsvětelnou rychlostí, dokonalí roboti a podobně –, aplikujeme přísnou logiku a uvidíme, co nám vyjde.

Muž z laboratoře

To je laboratorní styl myšlení a k němu byl Asimov důkladně trénován. Na rozdíl od mnoha svých kolegů měl solidní

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Věda

V tomto okamžiku nejčtenější