Sloupek Martina Selnera: Je tam naděje…
Sobota večer, jedu už dvě hodiny vlakem a další dvě jsou ještě přede mnou. Za jiných okolností by se následující konverzace možná nikdy neodehrála. Ale tehdy se sešla nekonečná cesta vlakem, nuda a zvědavost. A pravděpodobně ještě něco, co neumím popsat, ale co je nedílnou součástí situací, na které už jen stěží zapomínáme.
„Ahoooj,“ pozdravil neznámý účet na Facebooku. Nemám tyhle „Ahoj“ rád. Když to budu ignorovat, budu působit arogantně. Na druhou stranu už se mi několikrát stalo, že se lidé hned myslí, že jsme přátelé. Ale z důvodů, které zmiňuji výše, jsem žádost o zprávu přijal a odpověděl.
„Zdravím.“
„Neviem či píšem správne, ale ste to vy alebo ty?“
„Jsem to já,“ odpověděl jsem bez přemýšlení, o co pisatelce vlastně jde. Co jiného taky na to říct.
„Ja mám jednu otázku.“
„Snad budu znát odpověď.“
„Tak to si zlatý, ja som Lenka, tak ma teší. Som zúfalá, všade sa píše o autizmu… mám dcerku má 2,5 roka a jedného dňa ma doktorka poslala na neurologiu a k psychologičke s tým, že má podozrenie.“
Právě se vracím ze Slovenska, kde jsem měl besedu o své knize Autismus & Chardonnay. Takže mě vlastně ani moc nepřekvapilo, že mi něco takového přišlo.
