Desetiletí sebevědomého Česka? Světa bez Trumpů? Klimatu bez dogmat? Co nás čeká a co nás zřejmě mine
Komentář Petra Fischera: Začíná první rok dvacátých let 21. století (i když někteří tvrdí, že nové desetiletí přichází až s rokem 2021), tedy v jistém ohledu vždy jakýsi bod zlomu, byť jen v symbolickém smyslu otočení listu, překonání jedné celé dekády. Historie ho možná zaznamená jako rok obrovských oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena, geniálního skladatele, jehož dílo je dnes nejhranější na celé planetě a představuje ikonu klasické hudby, výraz ideálu krásy a harmonie, kterou moderní svět ve své pozdní globální fázi vývoje postrádá.
K harmonii a poklidným časům svět nesměřuje ani v roce 2020. Možná právě naopak. Napětí roste, a to nejen v politice. Celé rozsáhlé populace západního kulturního okruhu se dostaly do fáze hlubší existenciální roztržky, jejíž podstatou je otázka, zda budeme své plány pro dnešní den rozvrhovat podle toho, co přichází, anebo se spolehneme na staré zaběhané pořádky minulosti.
Tedy zda beze změn a radikálních inovací udržíme „náš způsob života“, jemuž se pro větší váhu začalo říkat „tradiční“, ačkoliv je asi tak tradiční, jako je trdelník tradiční českou pochoutkou.
Právě proto, pro tento stále hlubší existenciální spor, zřejmě nepřinese rok 2020 žádné globální rozhodnutí ve věci klimatických změn, s nimiž se musíme vyrovnat bez ohledu na to, zda věříme vědcům, kteří je přičítají lidské činnosti, nebo si žijeme svůj alternativní vzdor a lidský vliv na změny klimatu v rozporu s vědeckým konsenzem popíráme.
Svět není v této věci schopen dohody, protože tentokrát nejde o pragmatické politické rozhodnutí, nýbrž o změnu existenciálního nastavení, o jinou mentalitu, což je změna, kterou nelze provést za pár let, trvá desetiletí.
Popírači zásadního lidského vlivu na zhoršování klimatu odmítají především měnit sebe sama, jsou totiž přesvědčeni, že jejich „konzervativní“ postoj přesně kopíruje vrozenou „lidskou přirozenost“, tak jako jsou podle nich jejím výrazem systémy rodinné, společenské, či dokonce systémy ekonomické, jako je kapitalistická organizace výroby a směny. Paradoxně se tak sami ubírají k metafyzické entitě přirozenosti jako k novodobé víře, přičemž religiózní rozměr svého počínání projektivně přenášejí na všechny, kteří naopak volají po nutnosti začít pro záchranu klimatické rovnováhy něco dělat.
Spor o klima je o to obtížnější a tragičtější, neboť jde o konflikt se silným religiózním nádechem, v podstatě o novodobou náboženskou válku, v níž se na jedné straně zbožšťuje planeta Země do podoby posvátné bohyně Gaii a na straně druhé západní lidské pokolení, jehož snažení podle ideologů volnotržní svobody vrcholí v podobě kapitalistického Leviathana.
Dvacátá léta budou dobou boje o změnu mentality, o odbožštění sporu o klima a jeho převedení na racionální rovinu politické nutnosti, která se nebude bát podle potřeby proměnit ekonomický systém mimo ideologicky svazující binární protiklad socialistický versus kapitalistický, který často brání vidět věci tak, jak jsou. Politika zůstane dál jen uměním možného, ale toto možné se podstatně změní, vlastně se velmi, velmi pomalu mění už dnes.
My přece nic měnit nemusíme!
V prozaickém pohledu každodenní politiky bude pro Česko nejdůležitější bitvou roku 2020
