2019: Sezona mizejících ředitelů galerií umění
Odvolání ředitelů významných galerií Jiřího Fajta a Michala Soukupa ministrem kultury letos na jaře bylo jen špičkou ledovce.
Výtvarná scéna v české společnosti tvoří na celkovém kulturním poli zcela přehlédnutelnou (a přehlíženou) část. Negeneruje víceméně žádné celebrity, jejím problémům rozumí hrstka lidí a média se jí věnují pouze v případě skandálů. Umělci je někdy vyvolávají rádi a záměrně. Většina lidí v této komunitě svou práci prostě miluje. Protože v pozici služby teoretika či manažera v oblasti umění se nedá nic moc vydělat. Přesto byla veřejnost tento rok svědkem mnoha velmi rychlých vyhazovů lidí z ředitelských postů předních galerijních a muzejních institucí.
Co se děje? Je to zvůle moci nebo vyřizování účtů? Jde o politiku, peníze nebo spravedlnost? Zásadně nelze paušalizovat – jediné, co mají tyto instituce společné, je status příspěvkové organizace. Zákon o jejich zřizování vznikl za socialismu a od 90. let se mluví o jeho změně, na kterou nikdy nebyl čas.
Příspěvkové organizace nemají žádnou autonomii – jsou zcela závislé na svém zřizovateli, tedy politickém úřadu, ať už jde o ministerstvo či kraj. Pojem tabulkové platy naznačuje, že se zde nehodnotí podle nasazení a výsledků práce, ale s jistotou úředních rovnostářských pravidel. Na provoz si organizace musí sehnat další dotace (ze zahraničí nebo od soukromých sponzorů), jinak by zřejmě vůbec nemohly splnit svou funkci.
Laici s pravomocemi
Mezi politickými pracovníky zřizovacích úřadů, troufám si říci, není nikdo, kdo by problematice galerijního provozu 21. století rozuměl, často takoví lidé chybí