Naše země vzkvétá, ale jaksi podivně…
Komentář Jiřího Pehe: Existují dva příběhy České republiky v roce 2019: jeden je o relativně úspěšné zemi, který veřejnosti nabízejí politici stojící v čele státu; druhý je o postupném probouzení zatím poněkud letargické občanské společnosti, bojující o dodržování ústavy a zachování principů právního státu. Oba jsou do jisté míry pravdivé, ale důležitější pro budoucnost je bezesporu ten druhý.
Pokud jde o ten první, asi jen málokterý historik bude za několik desetiletí připomínat nízkou míru nezaměstnanosti, stabilní ekonomický růst či zvyšující se platy a penze. Bude-li se současné ekonomické situaci vůbec věnovat, zřejmě poukáže ve světle znalostí toho, co nás teprve čeká, spíš na to, co Česká republika v době relativního ekonomického boomu opět promeškala. A nebude toho málo: od pokroku v reformě penzijního systému, zrychlení výstavby dopravní infrastruktury, reformy školství či kreativního přemýšlení o energetice až po zpružnění státní správy, které by umožnilo skončit s „pomalostí“ rozhodování v mnoha oblastech. Na což při výčtu úspěchů poukázal kriticky ve svém vánočním poselství dokonce i prezident Miloš Zeman.
Tento příběh by se dal popsat i jinak: ekonomický růst, který nám „přihrála“ zejména relativně dobrá ekonomická situace v Evropě, na níž naše exportně orientované hospodářství dominované nadnárodními společnostmi závisí, přetavila vláda vedená hnutím ANO do zlepšení situace ekonomicky slabších. To sice pomáhá volebním preferencím hnutí, ale nejsou to zásadní, potenciálně bolestivé kroky, které mohou pozitivně ovlivnit naši budoucnost. I když premiér Andrej Babiš na konci roku konečně představil svůj dlouho avizovaný investiční plán, ukázalo se, že jde spíš jen o jakési pokračování jeho knihy „O čem sním, když náhodou spím“, než o seriózní plán modernizace země. Tedy jen o pokračování dosavadní populistické politiky.
Zeman mluvil, jak už se stalo jeho zvykem, ve svém vánočním poselství v duchu projevů někdejších komunistických prezidentů. Tedy o úspěšné, vzkvétající zemi, kterou jen trochu brzdí již zmíněná pomalost v rozhodování v několika oblastech. Chybělo snad jen to, co zesměšnil ve svém novoročním projevu v roce 1990 Václav Havel. Tedy zmínka o tom, „kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají“.
Co by na to řekl Havel
Kdyby letošní projev pronášel Havel, nemohl by asi zopakovat svoji slavnou větu „naše země nevzkvétá“, kterou otevřel svůj projev v roce 1990. Přesto by
