Deník N

Tragédií by byl ústavní puč, ale i demonstranti, kteří si hrají na četníka

Na jedné straně demokraticky zvolený a v nemalé části veřejnosti populární vůdce vítězného hnutí, na straně druhé nezávislost justice a první princip demokratického právního státu, podle něhož jsou si všichni rovni a nikdo nestojí nad zákonem. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Na jedné straně demokraticky zvolený a v nemalé části veřejnosti populární vůdce vítězného hnutí, na straně druhé nezávislost justice a první princip demokratického právního státu, podle něhož jsou si všichni rovni a nikdo nestojí nad zákonem. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Esej Jiřího Přibáně: Před třiceti lety se naše situace dala shrnout do jednoduché věty Havlova prvního prezidentského projevu: „Naše země nevzkvétá.“ Po třech desetiletích společenské transformace je ovšem třeba se ptát, jestli se v našich sadech opět „skví jara květ“, nebo zda žijeme v džungli obklopeni smrtelně jedovatými „květy zla“, rozlézajícími se doma i u našich sousedů.

To vše je navíc komplikované skutečností, že co jedni považují za květy zla, druhým voní jako „živé květy“.

Když se statisíce lidí shromáždí na náměstí v nesvobodné zemi, je to revoluce. Když se to samé množství lidí shromáždí v zemi svobodné, jde o demonstraci, jejíž síla závisí na tom, do jaké míry i demokraticky legitimní moc vládne nelegitimním způsobem.

Bez svobodných voleb nemůže demokracie fungovat, ale to neznamená, že by demokraticky zvolená moc měla volnou ruku v tom, jak chce vládnout, a jakékoli opozici by se mohla vysmívat s tím, že se nejdřív musí nechat zvolit. Vládní moc neomezuje jen ústava a zákony, ale zrovna tak a mnohem víc i míra toho, co jsou občané ochotni od této moci akceptovat.

Toto je základní politická zkušenost nejen loňského roku v naší zemi, ale ve všech postkomunistických společnostech za posledních třicet let, které střízlivěly z opojení svobodnými volbami tak rychle, jak se demokraticky dostávali k moci jednotlivci a skupiny, pro které se hlavním politickým cílem stalo natrvalo zabránit opozici, aby mohla vládnout.

Namísto obvyklých klišé o protikladech mezi demokraticky zvolenými politiky a nezvolenými elitami nebo vůlí lidu a vládou práva se tak musíme zabývat napětím a paradoxem, který prožíváme stále intenzivněji ve všech demokratických společnostech a v němž proti sobě stojí

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Esej

V tomto okamžiku nejčtenější