Deník N

Jak se z politiků stali herci. Před 87 lety o Vánocích přišel král prostřednictvím éteru poprvé mezi své poddané

Britská královská rodina v roce 1926. Zleva královna Marie, král Jiří V., princezna Alžběta se svojí stejnojmennou dcerou a dnešní královnou. Za nimi vévoda z Yorku, budoucí král Jiří VI. Foto: ČTK/PA
Britská královská rodina v roce 1926. Zleva královna Marie, král Jiří V., princezna Alžběta se svojí stejnojmennou dcerou a dnešní královnou. Za nimi vévoda z Yorku, budoucí král Jiří VI. Foto: ČTK/PA

Stejně jako dnes byl svět v roce 1932 plný problémů a výzev, z nichž některé již byly vidět, ale většina ještě ne. Jednou z nich, která se jako mimořádně naléhavá jeví i nyní, byla velká změna, kterou do politiky a médií přineslo rádio. Podobně jako internet v dnešní době umožnil technický prostředek politikům, bez prostřednictví novinářů, přímo komunikovat s obrovským počtem voličů. A využít se dá tato možnost různě: k zasypávání příkopů i rozeštvávání lidí.

Každý z nás si pod pojmem vánoční pohoda asi představí něco úplně jiného, ale většině se nejspíš nedaří unikat všudypřítomným anoncím na filmy, které údajně navodí „tu pravou“ vánoční atmosféru. Mezi velice populární vánoční tituly se u nás v posledních letech řadí i britský film z roku 2003, Láska nebeská. Pochybuji, že byste ho neznali, ale pokud skutečně ne, tak například na Česko-Slovenské filmové databázi stojí, že se jedná „o romantickou komedii, která diváka zavede do předvánočního Londýna, kde se odehraje příběh skládající se z mnoha nádherných milostných historek… Žádná nepostrádá svůj osobitý humor. Všude, kam se podíváte, způsobuje láska chaos. Od nově jmenovaného ministerského předsedy, který se zamiluje 30 vteřin poté, co vejde do úřadu na Downing Street, až po smolařského prodavače sendvičů“.

Mou oblíbenou scénou je ta, v níž se premiér, kterého hraje Hugh Grant, postaví americkému prezidentovi. Jeho vystoupení na tiskové konferenci, kde prohlásí, že si prezident USA vezme vše, co chce, a povýšeně ignoruje to, na čem opravdu záleží – Británii, která sice je malou zemí, ale zemí významnou, neboť je zemí Shakespeara, Winstona Churchilla, Harryho Pottera, Seana Conneryho či pravé nohy i levé nohy Davida Beckhama – z něj udělají hrdinu dne.

V prostředí „romantické komedie skládající se z mnoha nádherných milostných historek“ se najednou objeví moment, který srozumitelně ukazuje, že naše životy, ať chceme či nechceme, jsou vždy rámovány tím, co se děje kolem nás a na co často mají vliv politici. Pokud z jejich úst znějí autentická slova, mají neuvěřitelnou schopnost spojovat, nebo naopak rozdělovat, vyvolat pocity hrdosti a nadšení, či hanby a zmaru, mobilizovat, nebo vést k defétismu.

Velmi silně a mimořádně zdařilým způsobem byl tento prvek přítomen ve filmu Nejtemnější hodina z roku 2017, v němž Winstona Churchilla, jednoho z nejlepších řečníků (nejen) své doby, ztvárnil Gary Oldman. Na konci Churchillova projevu ve Sněmovně zazněla

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější