Deník N

„Méně souložíme, méně také vraždíme.“ Profesor Slavíček o proměnách vědy, poznání a společnosti

O roli a podobě poznání a vědy před sto lety, v současnosti i v budoucnosti hovořil Deník N s profesorem Petrem Slavíčkem z VŠCHT. Tento respektovaný vědec s publikací v časopise Science, člen Učené společnosti České republiky, neúnavný popularizátor vědy a vysokoškolský učitel vystudoval – ač sám bez „daru víry“, jak říká – i teologii. Fyzikální chemik s nutkavou potřebou si rozšiřovat obzory daleko za horizont přírodních věd hledá správné otázky.

Hledání odpovědí na otázky je ta snazší část vědy, daleko těžší je položit si tu správnou otázku. Parafrázuji správně, co jste říkal v televizním pořadu Hyde Park Civilizace?

Ano. Nejspíš to znáte už ze Stopařova průvodce po Galaxii. Odpověď na základní otázku života, vesmíru a tak vůbec zní: „42“, ale k čemu je taková odpověď bez otázky? Položit správnou otázku je těžké. Když se podíváme – z historické perspektivy – třeba na relativistickou revoluci ve fyzice, vidíme Einsteina, který konečně přišel na to, co lidem dlouho vrtalo hlavou. Jenže většina fyziků se ve skutečnosti zajímala o jiné věci, zajímala je akustika, hydrodynamika a jiné praktické a taky velmi důležité věci. Einstein si mezitím položil originální, provokativní a správnou otázku. A pak taky o její správnosti a důležitosti přesvědčil zbytek světa. Když se takovou otázku podaří nastolit, pak se za ní žene celá smečka.

Je podstatné udělat vlastní vědecké otázce PR?

Rozhodně ano, i když se to asi pořád úplně nedoceňuje. Věda je do značné míry sociální hra, k níž patří i úkol přesvědčit okolí, že to, co dělá, je to „nejdůležitější“. Vědecká myšlenka se stává významnou tím, že zajímá někoho jiného než jen svého autora. PR je důležité taky proto, že náš výzkum je z velké části placený daňovými poplatníky. Jistě, u některých oborů a témat je to snazší, budoucí možné léčivo se prodává líp než nové tvrzení v teorii grup, ale úspěšný vědec bývá často úspěšný i ve vlastním PR, bádání by v sobě mělo mít jistou dráždivost i navenek.

Einstein byl tak charismatická osobnost, že mu to hned všichni „žrali“, nebo bylo samo o sobě úchvatné, co říkal?

Spíš do jisté míry pobuřující, po několika staletích opravoval tak nezpochybnitelnou autoritu, jako byl Newton. Globální celebritou se stal v okamžiku, kdy byla potvrzena jeho předpověď ohybu paprsků světla Sluncem. Příští rok tak můžeme slavit sté výročí vzniku vědce coby kulturní ikony.

Setkáváme se spíš s podezíráním vědců z darmožroutství.

Je vůbec ve vědě ještě dost nezodpovězených otázek? Jak byste srovnal míru poznání o světě v roce 1918 a nyní?

Víme toho pochopitelně více než tehdy – samozřejmě jako lidstvo, lidi toho možná více neví. Rozdíl ale vidím hlavně v rychlosti, s jakou se tehdy a teď měnily a mění představy o světě. V několika desítkách let po roce 1900 došlo k výraznější proměně obrazu světa než, řekněme, za posledních osmdesát let. Je mi dvaačtyřicet a za dobu mého života se žádná zásadně nová představa o světě neobjevila. Člověk narozený kolem roku 1880 byl naopak svědkem objevu radioaktivity, neutronů, kvantové teorie či úplně nového pohledu na prostor a čas. A to platilo i pro chemii, tedy můj obor. Poznání prochází různými fázemi. Jen jednou za čas přijde revoluční proměna pohledu na věc, něco se odšpuntuje a najednou se toho hrozně moc zjistí a všechno se posune obřím krokem vpřed. Pak se léta jen „dolaďuje“, ale i dolaďování vede k nesmírně zajímavým detailům a k využití v praxi. Ale v těch prvních desetiletích 20. století můžeme mluvit o revoluci.

Nelitujete, že jste nebyl mladým fyzikálním chemikem tehdy?

Ani ne. Před sto lety bych totiž chemikem s velkou pravděpodobností nebyl, nejspíš bych se věnoval na Hané orbě s předradličkou. Pokud bych se ovšem dožil dospělosti a přežil válku. V roce 1918 byl v českých zemích, myslím, jediný profesionální fyzikální chemik, zakladatel naší katedry František Wald.

Kdybyste vynikal intelektem a vůlí a rodiče by tomu přáli, akademická dráha by přece nebyla vyloučená ani tehdy.

Úplně vyloučená asi ne, možná bych se mohl stát právníkem nebo třeba historikem, tak jako věhlasný profesor Josef Pekař, který pocházel z rodu zemědělců. Studovat literaturu, právo nebo historii šlo i v „malých“ podmínkách, ale stát se progresivním fyzikem či chemikem, přinést do oboru opravdu něco nového, to chtělo kontakt se světem, a k tomu by se synek domkáře nejspíš nedostal.

„Náš rod je zemědělský. Před sto lety bych chemikem s velkou pravděpodobností nebyl, nejspíš bych se věnoval na Hané orbě s předradličkou. Pokud bych se ovšem dožil dospělosti a přežil válku.“

Kdo byl tím progresivním vědcem oné doby?

V mém oboru k nám „velkou vědu“ dovezl mladý Jaroslav Heyrovský, který ještě před první světovou válkou studoval na University College v Londýně. Jeho přínos je enormní, nejen díky jeho elektrochemickým pracím. Přinesl kontakt s anglickou vědou a vytvořil živou vědeckou školu. Dotkl se světové vědy, což bylo možné i díky tomu, že jeho otec byl významný právník, profesor na Právnické fakultě UK a také její rektor. Intelektuální „dědičnost“ v české společnosti byla a bohužel stále je velmi výrazná. Ve srovnání s rokem 1918 jsme na tom sice lépe, ale pravděpodobnost, že syn rodičů s nižším vzděláním vystuduje vysokou školu, je u nás stále nižší než ve vyspělých zemích Evropy. A není to nejspíš tím, že bychom měli hloupější syny dělníků. Prostupnost mezi různými vrstvami společnosti je stále malá, a to dobře není.

Vrátila bych se k těm otázkám. Nabízí současný svět vědcům dostatek otázek? Bude vůbec za dalších sto let co zkoumat?

Určitě. A mohu to doložit na svém oboru. To, co nazýváme chemickým prostorem, je množina molekul, kterou je možno sestavit z  atomů. A tento prostor je v naší realitě nekonečný, odhaduje se, že jenom množina molekul s potenciálním farmakologickým účinkem je 1060.

Což je závratné a nevyslovitelné číslo!

Dost velké na to, aby chemici mohli dál a dál zkoumat, jestli náhodou nějaká molekula nemůže fungovat třeba jako léčivo. To číslo je natolik obrovské, že ve vesmíru nemáme ani dost materiálu na to, abychom ty molekuly mohli vůbec připravit či testovat.

Trošku se mi z toho zamotala hlava…

Nemáme dokonce ani dost papíru, abychom o těch molekulách mohli něco napsat, pokud bychom to chtěli vytisknout. Z tohoto usuzuji, že poznání nemá limity.

Jaký byl na veřejnosti obraz českého vědce v roce 1918 ve srovnání s rokem 2018?

Já tehdy nežil. Švejk se třeba zmiňuje o dvou profesorech, které potkal v blázinci. Jeden pořád vykládal, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

100 let Československa - speciální vydání Deníku N

Rozhovory

Školství

V tomto okamžiku nejčtenější