Řízek, pohádky, mše a cela. Dárky jen, pokud jste „v limitu“. Vánoce v nejtěžší věznici

Dostat se do valdické věznice, aniž by tu člověk zároveň musel zůstat příštích několik let, je náročné. Jednou z mála příležitostí je přijmout pozvání na ekumenickou adventní mši. Než se návštěvník dostane do nejstarší vězeňské kaple, musí odevzdat třeba i mobil a zapalovač. Smím mít jen tužku, poznámkový blok a předem nahlášený diktafon.

Teprve potom, co v doprovodu zaměstnanců věznice projdu bezpečnostním rámem, pěti těžkými a třemi dveřmi s mřížemi, se dostávám do kaple, kde se má sloužit adventní bohoslužba.

„Chlapi, budete se muset uskromnit, je vás tu trochu víc,“ koriguje náměstek ředitele věznice Jiří Karásek odsouzené sedící v šedých mundúrech na skromných dřevěných lavicích. Není to žádný rozkaz, spíš přátelské zavolání do davu. Pár odsouzených se ještě prohazuje, aby seděli vedle svých známých, zdraví se a poplácávají se po zádech.

Panuje přátelská a uvolněná atmosféra. Jen pár vězňů se poohlíží, kdo další je ještě v místnosti. Když přichází kaplani, všichni se začnou soustředit na to, co bude, a všech osmatřicet hlav se otáčí k oltáři a k moderním obrazům Panny Marie a Ježíše Krista, které namaloval dnes už propuštěný vězeň.

I ze mě po čtvrthodince opadá napětí a přestávám si připadat jako v nejtěžším žaláři České republiky. Kaple není nijak honosná, štukový strop dává poznat, že vznikla někdy v době baroka. Teprve teď si uvědomuji, že jediné, co místnost odlišuje od jakékoliv jiné kaple, jsou mříže v oknech. S padajícím šerem nejsou pořádně vidět ani ty. Že jsem ve vězení, mi připomene zaklapnutí těžkých železných dveří někde v dálce. Nikde žádná ostraha nebo dozorci.

„Je dobře, že je tu pohodová atmosféra, ale dozorci jsou