Deník N

Konec růstu, predátoři z internetu i kouzlo samoty. Výběr z víkendové přílohy Kontext N

„Jsem jen staromódní vědec, který popisuje svět a místopis krajiny takový, jaký je. Nic víc na tom není,“ říká Václav Smil. Foto: David Lipnowski
„Jsem jen staromódní vědec, který popisuje svět a místopis krajiny takový, jaký je. Nic víc na tom není,“ říká Václav Smil. Foto: David Lipnowski

Připomeňte si některé z rozhovorů, reportáží a esejí, které vyšly od září v naší víkendové příloze Kontext N.

Bill Gates prý na nové Smilovy knihy čeká stejně, jako někteří čekají na další Hvězdné války. Kanadský vědec českého původu Václav Smil je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších světových myslitelů v oblasti dějin vývoje a za mistra statistické analýzy.

Pro řadu lidí je to takřka denní rutina: po probuzení zkontrolovat čerstvé zprávy, cestou do práce přečíst články, poslechnout si podcast, k běhání nebo cvičení si do uší pustit hudbu a večer strávit v kině, venku s přáteli, s knížkou nebo u televize. Aniž si to výrazněji uvědomujeme, z našich životů se nenápadně vytrácí chvíle samoty. Ne přímo té, co má podobu izolace a odloučení od ostatních lidí. Řeč je o momentech, kdy se člověk odstřihne od cizích myšlenek a ponoří se do těch svých.

„Mohl bych vydat ‚dětskou kámasútru‘. Viděl jsem strašné, šílené věci,“ říká specialista na rizikové chování na internetu Martin Kožíšek. Útoky na dospívající děti jsou častější, než si myslíme, ale odehrávají se většinou jinak, než si myslíme, a páchají je nejčastěji jiní útočníci, než by nás napadlo. Kdo jsou predátoři, honiči a troubové? Jak se mají oběti bránit? A co nesmí udělat rozčilený rodič?

Reportérka Deníku N doprovázela 21 českých a slovenských středoškoláků, kteří týden putovali po stopách války v Bosně a Chorvatsku. Na místech paměti, mezi hroby a ve vzpomínkách přeživších hledali odpověď na otázku, kam vede nenávist a posedlost národem. Našli ji, ale bolela. Stejně jako zjištění, jak moc se člověk mýlí, když sám sebe ujišťuje: U nás by se to přece stát nemohlo.

Jan Patočka, intelektuální patron a mravní autorita českých disidentů, napsal v eseji o T. G. Masarykovi: „Filosofové většinou stát budovali ideálně, vytvořit je skutečnou politickou akcí – to v celých dějinách bylo dáno jen jednomu mysliteli – a to právě Masarykovi.“ Podruhé se o něco takového pokusil Václav Havel. Zvolil si, tak jako Sókratés, nekompromisní konflikt s mocí. A náhle se, nečekaně, shodou okolností, Sókratés stal Periklem. V prosinci 1989 byl Havel zvolen prezidentem Československa.

Náš rozhovor začal poněkud netradičně – na otázku, co má na sobě, mi Dana Thomasová se smíchem přiznala, že ještě pořád pyžamo. Neměl to být přitom zcela nepatřičný dotaz. Pokud někdo poznal ty nejtemnější stránky současného oděvního průmyslu, je to právě ona – autorka knihy Fashionopolis.

Zničené kariéry. Presumpce viny. Konec sexu. Takovou paniku v Česku vyvolalo hnutí #MeToo – údajně vynález zahořklých feministek, které by nikdy nikdo neobtěžoval. Rétorika, kterou v souvislosti se sexuálním obtěžováním slýcháme, přitom není ničím novým – argumenty odpůrců #MeToo mají svůj původ v „divokém“ období mezi sametovou revolucí a vstupem České republiky do Evropské unie. Nešířili je ovšem žádní nevzdělaní hulváti, nýbrž tehdejší intelektuální i morální elity.

Z výpovědí pamětníků vyplývá, že svět před první i druhou světovou válkou nehybně přihlížel blížící se katastrofě. V obou případech paralyzovaně sledoval události, se kterými si nevěděl rady. Průběh i důsledky obou událostí byly mnohem horší, než si kdo na začátku dokázal představit. O jedno století později stojíme před problémem dramatické klimatické změny, o kterém máme již několik desetiletí velmi konkrétní studie, co se týče jeho příčin, důsledků a také řešení. Přesto neexistuje skutečná společenská ani politická vůle dělat něco víc než planá gesta.

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější