Jak to všechno bylo dál: letošní vědecké příběhy, které nekončí
Mají-li příběhy vůbec začátek a konec – mnohdy je to sporné –, pak se tyto meze málokdy překrývají se začátkem a koncem novinového článku. Ve vědě to platí stejně jako kdekoli jinde. Konec roku je vhodnou příležitostí připomenout si, jak to všechno bylo dál.
Překvapivě hodně zájmu vzbudil objev snazšího výpočtu vlastních vektorů matice, o který doslova zakopli tři částicoví fyzici – Stephen Parke, Peter Denton a Si-ning Čang –, kteří se zabývali něčím docela jiným, konkrétně hledáním lepší teorie přeměn neutrin. (Je to asi jako kdybyste při kopání studny připadli na lepší metodu kalení oceli, z níž se dělá krumpáč.) Objev je zajímavý pro specialisty, z hlediska hlavního proudu přírodních věd (o laické veřejnosti nemluvě) však okrajový. Atraktivní je asi hlavně svou anachroničností: občas se říká o vědeckém objevu, že patří do budoucího století, tento naopak patří do devatenáctého.
První, kdo správnost a novost metody ověřil, byl Terence Tao, jeden z nejvýznamnějších matematiků na světě. S odstupem trochu slevil z té novosti. Ukázalo se, že velmi podobné výsledky byly publikovány už několikrát dříve, nejstarší patrně v roce 1966, jenže zapadly. Tao s trojicí fyziků pak publikovali pozměněnou verzi původního článku, v němž přiznali kredit dřívějším vědcům. Nadále však platí, že hlavní zásluha za rozpoznání významu objevu náleží jim. Tak to chodí: věda často neví, co všechno už ví.
Týž Terence Tao se zasloužil před několika týdny o rozruch podstatně větší a významnější, když „téměř dokázal“ Collatzovu domněnku. O té jsme (čirou shodou okolností) psali letos na jaře. Tato dlouholetá matematická záhada spočívá v marném hledání důkazu, že jeden velmi prostý výpočet (začněte jakýmkoli kladným celým číslem, jestli je sudé, vydělte ho dvěma, jestli je liché, vynásobte ho třemi a přičtěte jedničku, stále opakujte) vždy skončí jedničkou.
Kdyby Tao dokázal Collatzovu domněnku beze zbytku, převelice by se proslavil. To se mu ale nepovedlo. Pouze (anebo „pouze“, to je otázka vkusu) značně zúžil skupinu čísel, u nichž by domněnka mohla selhat. Použil k tomu analogie s fyzikálními dynamickými systémy (resp. s jejich matematickými modely), u nichž se také, a to pomocí osvědčených metod, zjišťuje, zda udržují své chování v rozumných mezích, nebo zda „uletí“ do nekonečna. Z hlediska matematiky jde o objev roku.
Stát oceňuje vědu
Kromě cen Neuron, o nichž jsme psali, se udílela i druhá sada „českých Nobelových cen“, ocenění Česká hlava. Bodovala hlavně Univerzita Karlova: hlavní ocenění za celoživotní práci získal
