„Užene ho k smrti.“ Bitva o posledního českého stíhače RAF Emila Bočka
Ve světě válečných veteránů se odehrává boj o přízeň i zdraví posledních bojovníků druhé světové války. Jeho důležitým aktérem je Jaroslav Syrový, mocný šéf Československé obce legionářské v Praze 2. Toho kritici obviňují z neomaleného chování i z toho, že poslední žijící hrdiny z druhé světové války, především válečného stíhače Emila Bočka přetěžuje tím, že jim vymýšlí náročný program. Bočkova rodina se ale Syrového zastává.
Padne několik ostrých slov, sedící host v restauraci se prudce zvedne, chytí toho druhého a trhne s ním, až vrazí do stolu a způsobí mu výpadek paměti.
Mohla by to být ne až tak unikátní pranice štamgastů, kteří už mají upito. Jenže tři svědci takto popisují incident z loňského pohřbu veterána RAF Pavla Vranského, v jehož centru byla dcera jiného válečného letce Iveta Irvingová.
Jako útočníka jmenují Jaroslava Syrového, šéfa Československé obce legionářské v Praze 2. „Objevil se tu před několika lety. Nikdo nám neřekl, co je zač, co tady má za poslání. Od začátku se choval arogantním, až diktátorským způsobem, i vůči personálu na ústředí obce,“ vypráví veterán Tichomír Mirkovič.
Stejný styl jednání u Syrového popsala řada dalších lidí. „Pan Syrový komunikuje se svým okolím velmi specificky a ne každému je tento způsob komunikace příjemný,“ připouští mluvčí legionářské obce Miloš Borovička. Zdůrazňuje, že Jaroslav Syrový není v žádném z vrcholných orgánů obce ani s ústředím obce nespolupracuje. A obdobně o Syrovém hovoří i šéf obce Pavel Budinský.
Konflikt na pohřbu byl jeden z momentů spletité bitvy, kterou se prolíná konec známého historika Eduarda Stehlíka na ministerstvu obrany, napjatá atmosféra v legionářské obci i obavy o zdraví posledního žijícího českého pilota RAF, tuřanského rodáka Emila Bočka.
Právě toho dostal při udělování státních vyznamenání na konci října prezident Miloš Zeman do řečí, když veřejně při propůjčení Řádu bílého lva první třídy naznačil, že ho veterán o řád požádal.
Nebyl by to Bočkův styl. Při řadě příležitostí včetně známého letu spitfirem nad Londýnem v roce 2016 ho reportéři – včetně autora tohoto textu – mohli poznat jako skromného. Ano, nelíbilo se mu, že jiný veterán Alois Dubec, který ani nedokončil pilotní výcvik, má řád o třídu vyšší. „Já se ho zeptám, jestli ví, jak ty řády uděluje,“ líčil autorovi loni na jaře ve svém bytu v Brně-Bystrci svůj plán na setkání s prezidentem (komentář k vyznamenáním najdete zde).
Když však redaktor Deníku N Emilu Bočkovi na konci října volal, aby řekl, jak to s řádem první třídy bylo, telefon rychle předal – to dříve nedělal. „To není důležité, kdo jsem,“ opakoval na dotazy odměřený mužský hlas, „já se o něho starám.“
Nakonec otázku přetlumočil a pomohl pochybnost vyvrátit. „Já že jsem si o něj řekl? Prosím tě, to je blbost non plus ultra. Já nejsu takovej vůl, abych já si o něco říkal. Buďto mě…,“ bylo slyšet nazlobeného veterána, než mu vzal slovo muž u sluchátka.
Oním mužem byl už zmíněný šéf legionářské obce v Praze 2 Jaroslav Syrový. To, že pilota doprovází, je ve veteránské komunitě známá věc, Deníku N to potvrdila i Bočkova rodina.
Samo o sobě by to bylo v pořádku, jenže Syrového jméno figuruje v řadě svědectví, která Deník N
