Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Světem otřásá revoluce, její jméno je žena. Kdyby nenastala, nedokázali bychom dnešní výzvy zvládnout

Na začátku minulého století musely ženy bojovat o své právo vyrovnat se mužům. Dnešní společnost je potřebuje tam, kde muži často selhávají. Foto: Library of Congress (LC-DIG-ggbain-00111)
Na začátku minulého století musely ženy bojovat o své právo vyrovnat se mužům. Dnešní společnost je potřebuje tam, kde muži často selhávají. Foto: Library of Congress (LC-DIG-ggbain-00111)

Komentář Jiřího Pehe: Současný svět prochází revolucí, která má jinou povahu než ty, o kterých se obvykle učí v hodinách dějepisu. Nevyvolala ji žádná specifická ideologie či utopie s akcenty na blížící se konec světa ani radikální politické požadavky na emancipaci ujařmených částí společnosti, ale revoluční vědecké a technologické objevy, které mají závažné, zatím často matoucí sociální dopady. K těm nejdůležitějším patří feminizace západních společností.

Každá z dosavadních čtyř fází průmyslové revoluce (éra páry, éra elektřiny, éra automatizace, éra digitalizace) přinesla i zásadní společenské změny. Ale v „postindustriálních“ érách automatizace a digitalizace (o níž se také mluví jako o éře kyberneticko-fyzikálních systémů či prostě o průmyslu 4.0) tyto změny svým rozsahem a rychlostí revolučním způsobem mění sociální struktury a vztahy ve velké části světa, zejména na Západě.

Jedním z aspektů probíhající revoluce je všemi skloňovaná globalizace, která ve spojení s novými technologiemi významně zrychlila po rozpadu bipolárního světa v roce 1989 a jejíž dopady dnes mění národní politiku, mezinárodní vztahy i fungování kapitalismu. Tím, že otevřela nejprve brány ke vzniku nadnárodně fungujících trhů, technologií a komunikací, vytvořila enormní tlak na politiku, která se prozatím nedokázala vymanit z kazajky národních států. Ty se v konfrontaci s množícími se globálními výzvami a globálně fungujícími trhy jeví stále bezmocnější, což vyvolává protireakci v podobě nástupu nacionalistických populistů, podle nichž lze vše vyřešit obnovením národní suverenity či návratem k „tradičním hodnotám“.

Volání po návratu k tradičním hodnotám je ovšem způsobeno nejen reálným oslabováním národních států a s tím spojenou invazí nadnárodních jevů do národních arén, ale také dalšími převratnými změnami v sociální struktuře moderních společností. Těm se tak či onak pokouší přizpůsobit i politika. K nim kupříkladu patří emancipace nejrůznějších menšin nebo masová migrace a s nimi spojený tlak na respektování diverzity či inkluze, které pro změnu doprovází tlak na politickou korektnost či nástup identitární politiky. Tyto jevy pak působí často zuřivé protireakce těch, kteří si přejí návrat k relativní přehlednosti minulých časů, popřípadě těch, kteří tvrdí, že některé nové změny jsou umělým produktem liberálního politického inženýrství, a navíc prý zašly příliš daleko.

Postupné oslabování patriarchalismu

Ve výčtu zásadních sociálních změn v posledních desetiletích by bylo možné pokračovat, ale pokud bychom je seřadili v jakémsi žebříčku „revolučnosti“, kraluje jim jev, který lze nazvat „feminizací“ moderních společností.

Feminizace, která mění zatím především západní svět, není totiž zdaleka jen jakási postupná emancipace žen, kterou pohání feminismus, tedy ideologie prosazující zrovnoprávnění žen s muži, často s pomocí radikálních výzev a návodů. Feminizace (poženšťování, či obecněji růst vlivu žen na chod současného světa) je šířeji založená společenská změna, v níž se zásluhou nejen emancipace žen skrze politiku, ale i měnících se rolí žen v moderních společnostech prosazují do fungování moderní civilizace nové způsoby komunikace, nová estetika i nové sociální nároky. Zároveň je to změna, která mění fungování i podobu některých takzvaně tradičních sociálních struktur, jako je rodina. Anebo podobu práce a politiky.

Američtí politologové Jean L. Cohenová a Andrew Arato v knize Civil Society and Political Theory (vyšla v roce 1997 a dnes už má status politologické klasiky), na niž navázala před rokem v hojně diskutované knize Global Democracy, Social Movements and Feminism britská politoložka Catherine Eschleová (publikovala už předtím řadu textů na téma proměny rodiny), upozorňují na důležitý moment: vedle sféry materiální reprodukce existuje v moderních společnostech sféra kulturní reprodukce a hlavním zdrojem útlaku žen byla tak po dlouhou dobu kulturní konstrukce ženského a mužského rodu.

Moc se dle těchto autorů realizuje nejen v podobě formálních organizací a mechanismů, ale především v podobě komunikačních kódů, které vymezují sféru přípustného a zakázaného. Tím se kladení otázek zastavuje v některých oblastech na domněle nekritizovatelném. Patří tam i rod a rodina. Zatímco mnozí liberální myslitelé považovali rodinu za výraz moderní společnosti, která překonala patriarchální „strukturovaný rod“, Cohenová, Arato a Eschleová (ale i mnozí další sociální vědci) namítají, že struktura moderní nukleární rodiny je „moderní“ jen v deskriptivním smyslu, zatímco v normativní v ní byly po větší část modernity zachovány patriarchální formy života.

Omezení žen na reprodukční a pečovatelskou roli bylo podle nich jen druhou stranou přechodu z rodinné ekonomiky na kapitalistický způsob výroby a nahrazení autokratických a monarchistických ústavních forem formami republikánskými a „liberálními“. S krystalizací role muže coby živitele a občana i vojáka se vynořil kult domácího krbu coby ideologické zdůvodnění rolí manželky a matky.

Patriarchalismus skrývající se v podobě přijatých komunikačních kódů v samotném srdci rodiny v období raně kapitalistické modernity se ovšem ocitl s nástupem průmyslu 3.0 a průmyslu 4.0 pod stále větším tlakem. Byl totiž do značné míry udržován právě ideou „muže živitele“, který zabezpečuje rodinu. Automatizace i digitalizace, spolu s všeobecně rostoucí životní úrovní západních společností, jakož i záchytnou sítí moderního sociálního státu, ale závislost žen na „muži živiteli“ značně rozmělnily.

V politické rovině byl nástup industriální modernity navíc doprovozen též politickou emancipací žen, které postupně získávaly volební právo, i když i v některých ekonomicky rozvinutých společnostech k zrovnoprávnění žen ve volbách došlo překvapivě pozdě. Ve Švýcarsku kupříkladu získaly ženy volební právo až v roce 1973!

Vědecký vývoj osvobodil ženy i v oblasti sexu. Zatímco v tradiční rodině měl sex především reprodukční roli a sex pro „potěšení“ mimo rodinu byl ženám, často i pod hrozbou přísných postihů, zapovězen (zatímco u mužů byl tolerován), vynález antikoncepce nebo lékařsky bezpečné potraty daly ženám větší kontrolu nad reprodukcí, a tedy je částečně osvobodily. Vztah muže a ženy v rodině nebo v partnerském soužití se tak postupně změnil z naplňování primárně reprodukční role a závislosti na rovnoprávnější vztah, jehož smysl musí být neustále znovu emočně potvrzován.

Revoluce jménem žena

Patriarchální uspořádání rodiny bylo odrazem širšího uspořádání celé společnosti. Vyznačovalo se mimo jiné i tím, že v sociálních vztazích obecně, konkrétně pak v institucích státu nebo firmách existovaly poměrně striktní hierarchie, jimž dominovali muži. Nástup postindustriální společnosti v éře průmyslu 3.0 a 4.0 ovšem tyto hierarchie, zejména ve fungování velkých korporací, značně narušil.

Velké korporace coby páteř globální ekonomiky už nemají klasickou vlastnickou strukturu, spojenou s konkrétním „kapitalistou“ vyrostlým v prostředí konkrétního národního státu, neboť jsou povětšinou kontrolovány akcionáři a řízeny manažery. A fungují nadnárodně.

Ještě důležitější je, že od nástupu postindustriálního věku ve třetí třetině minulého století se v nich stále více prosazuje méně hierarchicky organizovaný způsob komunikace a řízení. Důraz se klade na tvořivost, komunikaci, práci v sítích. Nové komunikační technologie, zejména internet navíc v posledních dvaceti letech také stále více umožňují práci z domova či prostě odjinud než z pevně stanoveného pracovního místa a umožňují i časovou flexibilitu.

I tento vývoj zásadním způsobem osvobozuje ženy, zejména pokud se starají o děti mimo partnerský svazek. Ale má i další dopady. Jak už si všimli někteří sociologové, kupříkladu Anthony Giddens, rozpad pevných sociálních a firemních hierarchií je doprovázen silnějším důrazem na komunikativnost, dialog a empatii i práci ve skupinách a obecně v sítích, což, zdá se, lépe vyhovuje ženám než mužům. Jsme tedy nejen svědky rostoucího zapojení žen do ekonomiky, což umožňují zejména různé sociálním státem podporované formy péče o děti v době, kdy rodiče pracují, ale i rostoucí role žen ve firemních a korporátních strukturách, zejména těch, které spoléhají na komunikaci.

V sociální sféře a politice, jak už si též všimli mnozí sociologové, je tento vývoj doprovázen rostoucím zapojením žen do občanské společnosti, kde hrají důležitou roli zejména v ekologických hnutích či spolcích zajišťujících svépomoc či sociální péči. Giddens mluví v souvislosti s nástupem žen v občanské společnosti a politice o tzv. dialogické demokracii. Dalo by se mluvit i o „empatické“ demokracii.

Postupná feminizace moderních společností ale má mnoho dalších dimenzí. Výrazně expanduje kupříkladu průmysl, který je zaměřen na ženy, což se zdaleka netýká jen třeba módního a kosmetického zboží, ale i zábavy. Ženy se také stále více prosazují ve sportu, což byla ještě před půl stoletím víceméně doména mužů. A celkově se rostoucí roli žen ve společnosti přizpůsobuje i architektura a estetika životního prostředí.

Obecně fungování „konzumu“ nyní mnohem více než kdy v minulosti reflektuje rostoucí roli žen coby na mužích nezávislých zákazníků. Existují tak už celé sféry služeb, které se orientují na ženy. A navíc, což je podstatnější, mnoho nových nabízených služeb, ač jsou určeny i mužům, ženy dále vyvazuje ze závislosti na mužích – různými donáškovými službami počínaje a internetovým nakupování konče – a to vede k úspoře času.

Sociální dopady feminizace

Feminizace moderních společností nespočívá ale pouze v tom, že se ženy emancipují a že je jejich hlas stále více slyšet v ekonomice, politice i občanské společnosti. Mění kupříkladu i strukturu vyššího vzdělání, kde v některých zemích už na univerzitách a vysokých školách studuje více žen než mužů. Ženy tak dnes téměř v přímém přenosu masově získávají kulturní a sociální kapitál, o němž si v tradičně organizovaných společnostech mohly nechat jen zdát a který jim v budoucnosti umožní hrát ještě důležitější roli než dnes.

K sociálním dopadům emancipace žen patří nejen oslabování takzvané tradiční rodiny, včetně rostoucího počtu žen samoživitelek, ale i osvobození žen i mužů, pokud jde o partnerské vztahy se stejným pohlavím. Vyvázání žen z tradičních rolí přispělo totiž i k odtabuizování těch forem sexuálních a partnerských vztahů, které byly ještě před několika desítkami let leckde kriminalizovány. A přispělo i k předefinování „manželství“ v mnoha státech, takže se stalo svazkem nikoliv jen muže a ženy, ale i osob stejného pohlaví.

Tento vývoj je spojen i s dalším jevem, který souvisí s emancipací žen. A tím je jistá krize tradičních monoteistických náboženství, zatím zejména na Západě, protože v těchto náboženstvích hrají hlavní roli patriarchální struktury. Zejména katolická církev je stále více konfrontována s tím, že ženám v ní není dovolena kněžská činnost a že je organizována hierarchicky, na základě zastaralých dogmat. Navíc rostoucí poptávka po netradičních formách partnerských svazků oslabuje roli (nejen) katolické církve coby instituce, která trvá na tom, že manželství je svazkem ženy a muže před Bohem.

Možná nejpodstatnější změnou, kterou feminizace moderních společností přináší, je ale rozostření klasických genderových rolí, včetně jisté feminizace chování mužů. V sociálních vědách se už několik desetiletí vede diskuse, do jaké míry jsou genderové role sociálním konstruktem, který odráží biologické rozdíly méně, než jsme si mysleli. Jedna z průkopnic tohoto myšlení Judith Butlerová si položila otázku, do jaké míry je gender „performativní akt“, který, aniž popírá některé biologické rozdíly mezi mužem a ženou, odráží také to, co se v dané době od toho kterého genderu očekává.

V praxi to vidíme právě v současnosti, kdy roste tlak na to, aby muži modifikovali maskulinitu v onom podání, v němž fungovala v patriarchálních společnostech a rodinách. Mění se tak požadavky na fungování mužů v rodině, zejména roste tlak na jejich vetší zapojení do výchovy dětí. A nejen pod tlakem emancipace žen, ale i pod tlakem charakteru moderních komunikačních technologií i způsobů fungování byznysu, jakož i v důsledku měnící se estetiky způsobené feminizací se mění způsob, jakým muži komunikují nebo se chovají v práci. Nemluvě o tom, že jakkoliv dosažení plné rovnoprávnosti žen v práci či politice ještě zdaleka není u konce, raketově rostou pracovní a politické vztahy, v nichž jsou v roli šéfů ženy.

Protireakce je odsouzena k nezdaru

Političtí obhájci tradiční rodiny v podstatě usilují o návrat k onomu modelu rodiny, v němž muž hrál roli živitele, který měl přístup k veřejné sféře, zatímco žena měla plnit pečovatelskou roli matky a udržovatelky domácnosti v soukromé rodinné sféře. Zdá se, že mnozí z nich vůbec nechápou, že tyto role jsou stále více minulostí a že zejména generace mileniálů a generace Z už vyrostly v prostředí „tekuté modernity“, která mezi mnoha jinými věcmi klade větší důraz na rovnost pohlaví.

A považuje klasické instituce patriarchální éry, včetně pevných hierarchií, za věc minulosti. Často by přitom k pochopení zcela zásadních změn ve vztazích žen a mužů stačilo se zaposlouchat do prudce se měnícího jazyka populární kultury, od různých populárních seriálů, jako jsou třeba Gilmorova děvčata, až po soudobou pop music.

Ženy jsou prostě postupujícím technologickým vývojem a s ním souvisejícími změnami ve fungování ekonomiky dnes už natolik osvobozeny z ekonomické a „kulturní“ závislosti na mužích, že mají většinově jen málo důvodů hledat pomyslný komfort v modelu rodiny a obecněji sociálního uspořádání, v němž muž garantoval bezpečí a ekonomické zajištění a byl též jejich branou do veřejné sféry. Když je to zapotřebí, vystačí si stále úspěšněji samy, bez mužského poručníkování.

Jsme sice svědky docela razantního vzestupu politických subjektů, které vzývají takzvané tradiční hodnoty, ale ty nemohou v delším časovém horizontu uspět, protože zatímco hlásají ideály tradiční rodiny nebo údajně brání „bílého muže“ před ponížením i jistým úpadkem jeho role ve společnosti, ekonomický, vědecký a technologický vývoj, který umožnil osvobození žen, ale i řady menšin, pokračuje dál. V tomto kontextu jsou výzvy tradicionalistických hnutí jen obdobou „reakčních“ hnutí minulosti, která byla nakonec smetena vývojem, protože nebyla schopná produktivně reflektovat nové výzvy.

Tato soudobá „reakcionářská“ ofenziva je navíc reprezentována často skutečně lidsky ubohými typy politiků, kteří jako by si dávali záležet na tom, aby ve vulgární podobě ztělesňovali všechny nejhorší stereotypy tisíce let dominantní maskulinity, proti kterým se ženy a menšiny v posledních desetiletích začaly vymezovat. Coby projev posledních „křečí“ odcházející patriarchální éry mají sice tato hnutí šanci se dočasně politicky prosadit a napáchat i nemalé škody, ale ve střednědobém výhledu jsou mnohem pravděpodobnější postupné úspěchy politických hnutí, která reflektují obecnou feminizaci světa i další nové jevy, k nímž patří mezi jinými kupříkladu i mnohem větší starost o životní prostředí a sociální vzájemnost.

Autor je politolog, publicista a ředitel New York University Prague.

V rubrice komentáře dáváme prostor různým úhlům pohledu, které nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější