Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Buď Kongo, nebo Sibiř. Neregulovatelné klima a permanentně vyprodáno. Jatka78 slaví první pětiletku

Jatka78, umělecký šéf Rostislav Novák ml. (vlevo) a ředitel Štěpán Kubišta. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Jatka78, umělecký šéf Rostislav Novák ml. (vlevo) a ředitel Štěpán Kubišta. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Před pěti lety obsadil Cirkus La Putyka haly č. 7 a 8 v Holešovické tržnici. V areálu někdejších jatek tak vznikl multifunkční divadelní prostor Jatka 78, otevřený všem bez rozdílu věku, barvy pleti, pohlaví i světonázoru, jak hlásala nedávná kampaň Všichni patří na Jatka. Ale ne všichni přijdou. K výročí jsme vyzpovídali principála La Putyky a uměleckého ředitele Jatek Rosťu Nováka a ředitele Štěpána Kubištu. Už jen sehnat ty dva dohromady a hlavně zastavit na hodinu nezastavitelného Rosťu se dá považovat za úspěch.

Multifunkční hala Jatka78 je domovskou scénou Cirku La Putyka, DEKKADANCERS či Divadla 6–16. Mezi hostující soubory patří na příklad Vosto5, Bratři v tricku, Vít Neznal & kol. či Spitfire Company. Interiér momentálně nese surovou výmalbu od výtvarnice Toy_Box, která reflektuje krvavou historii areálu.

Rosťo, z vás jsem měla vždycky pocit, že jste motorová myš, která jede pořád na plný plyn a nemůže ubrat, ani kdyby chtěla. Netajíte se s diagnózou ADHD. Teď ale máte vážnější zdravotní problémy. Nenechal jste tu kus toho zdraví za těch deset let La Putyky a pět let Jatek?

ROSŤA: Naše tempo tady se asi částečně na zdraví podepisuje, ale moje současné problémy s tím nemají nic společného, divadlu bych je za vinu nekladl. Jde o komplikovanější imunitní záležitost, se stresem nesouvisí. Tělo slábne, už mi není dvacet. Fakt je, že někteří od nás kvůli vysokému tempu odešli, nezvládali to, ale nerozcházeli jsme se ve zlým. Naše nasazení je fakt velký… Ale zatím nebylo možný zvolnit.

Proč?

ROSŤA: Chceme být vlajkovou lodí ostatním projektům a lidem, kteří chtějí něco vybudovat, dokázat, nechceme se spokojit s průměrem. Jo, mohli jsme tady hrát pořád dokola jen věci, jako byla naše první strašně úspěšná Putyka, mohli jsme si říct, že nebudeme otvírat prostor riskantnějším projektům, ale sázet na jistotu, ale ono by nás to ani nebavilo. Na Jatkách jsme furt na začátku cesty, ještě jsme neukázali všechen potenciál, co můžou dát české, ale i evropské kulturní scéně.

Když máte takové zdravotní problémy, budete vůbec ještě hrát?

ROSŤA: Musím!

Jak to?

ROSŤA: Nutnost. Hraní má vliv na mou tvůrčí práci, potřebuju hrát. Nemůžu být jen režisér nebo dramaturg, chybělo by mi to.

Vám, Štěpáne, hraní nechybí?

ŠTĚPÁN: Né! Nejsem herec. Jo, hrál jsem jednou v jedné pohádce (Čert ví proč, pozn. red.), ale jinak jsem takové ambice neměl a nemám. Myslím, že jsem zkušený divák, poznám, když je někdo dobrej nebo ne. A já dobrej nejsem.

Byl jste několik let ředitelem Nové scény Národního divadla. Přišel jste tedy z kolosu státní příspěvkové organizace do soukromého divadla vznikajícího v bývalé jateční hale. V čem byl největší rozdíl?

ŠTĚPÁN: Skoro ve všem, nejvíc ale v tom nastavení spolupráce. I v instituci, jako je Národní divadlo, najdete lidi, kteří jsou zapálení, dávají tomu maximum, chtějí tvořit odvážně a naplno, ale „svobodnou tvorbu“ je často v těch byrokratických podmínkách velkého kolosu náročnější prosadit. Ať chcete, nebo ne, spolupracujete s lidmi, se kterými se ani pořádně neznáte, třeba je ani nikdy nevidíte, ale přesto se podílejí na výsledku vaší společné práce.

Chemie je prostě jiná. Ale kolikrát můžeme díky naší chemii tady i s malým budgetem v omezených podmínkách s velkým lidským nasazením udělat lepší divadlo, než když se o jednu půlku jeviště stará deset techniků a o druhou dalších deset. Kouzlo je jinde.

ROSŤA: Jen se blbě poměřuje, kdo

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Divadlo

Rozhovory

Kultura, Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější