Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Stará se o umírající děti. „Ne vše, co udělat umíme, udělat máme. Někdy má větší smysl jít naposledy do Stromovky“

Mahulena Exnerová, primářka dětského oddělení nemocnice v Hořovicích. Foto: Gabriel Kuchta, DeníkN
Mahulena Exnerová, primářka dětského oddělení nemocnice v Hořovicích. Foto: Gabriel Kuchta, DeníkN

„V určitý moment je ještě dobré rozhodnutí zkusit pro záchranu života udělat maximum, jindy může být lepší rozhodnutí to maximum už nedělat,“ říká Mahulena Exnerová, primářka pediatrie v nemocnici v Hořovicích a lékařka domácího hospicu Cesta domů. Za léta práce na jednotce intenzivní péče na dětské chirurgii tolikrát narazila na limity medicíny (i ty svoje), že ji začalo víc zajímat, co může zdravotní systém nabídnout, když vyčerpal prostředky na záchranu.

V nemocnici v Hořovicích se mimo jiné staráte o těžce a dlouhodobě nemocné děti, tedy o ty, které se svým onemocněním mají jen nízkou šanci přežít své dětství. Jste také externí lékařkou v domácím hospici Cesta domů, kde doprovázíte děti, kterým zbývají poslední týdny, možná dny života. Zeptám se nejdřív, co je pro vás ta hezká strana vaší práce?

Její smysl. Obrovský. I když se situace zdá beznadějná, i když je jasné, že život dítěte se už krátí, pořád máme co nabídnout. V paliativní medicíně a péči nejde o umírání, ale o snahu umožnit co nejkvalitnější život s těžkým, nevyléčitelným onemocněním tam, kde už nezabírá nebo neexistuje léčba. I když ten úsek života může být už jen velice krátký.

I když říkáte, že nejde o umírání, stejně si člověk představuje, jak smutný a náročný musí být častý kontakt s umírajícími lidmi, zejména dětmi. Zažíváte i nějaké veselé chvíle?

Jistě. I to je otázka důvěry mezi zdravotníky a rodinou, pak se dokážeme zasmát i maličkostem. Humor k té práci patří, bez něj by to nešlo.

Když je konec neodvratný

Specialistkou na paliativní péči jste se stala po letech práce na dětské jednotce intenzivní péče na chirurgii v Motole. Jak jste k tomu došla?

V intenzivní péči jsem často zažívala mezní situace. Za ta léta si tam mnohokrát sáhnete na meze současné medicíny i na konec svých možností. Ne všechno jde odoperovat, ne všechno jde spravit, i vysoce specializovaná péče má své limity, ne každé dítě můžeme zachránit. Došlo mi, že je potřeba mít co nabídnout i v takové chvíli. A tak jsem se dostala k paliativní péči.

Pro lékaře je samozřejmě skvělé, když se jeho pacient uzdraví nebo když se jeho stav zlepší, ale stále víc jsem si uvědomovala, že je důležité nepřicházet s prázdnou, i když už ta „uzdravovací medicína“ prostředky vyčerpala. „Strašně ráda bych vám dala to, po čem toužíte, tedy

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější