Král Oidipús v baloňáku budí vášně zbytečně, Frič Sofoklovu tragédii neznásilňuje
Možná nejživotnější ze starořeckých dramat, Sofoklův Král Oidipús, byl zvolen jako jediný titul, který v této sezoně obohacuje programovou nabídku činohry v historické budově Národního divadla. Inscenační tým vedený kmenovým režisérem Janem Fričem vytvořil mimořádné představení, s nímž můžeme polemizovat nanejvýš v detailech, ale jemuž nelze vedle originality upřít ani hluboký respekt k Sofoklovu textu.
Už ohlasy z předpremiér dávaly tušit, že Král Oidipús v režii Jana Friče bude pro část návštěvníků zlaté kapličky neskousnutelný. Paradoxně. Neboť jde o poctivě inscenovanou klasiku, s dobře vystavěnými dramatickými situacemi a se srozumitelně se odvíjejícím příběhem. Jen místo zakonzervovaných představ o antické sošnosti a vznešenosti pracuje svobodně v duchu moderního divadla se scénou, kostýmy i výrazným hudebním doprovodem. A také obratně využívá zcizujících odboček, například citací překladatelských vysvětlivek ke komentování nejednoznačných replik a dialogů.
V každém případě nelze neocenit velkou míru imaginace, která jevišti Národního divadla sluší, i výbornou hereckou práci.
Italský režisér Pier Paolo Pasolini ve svém filmu z 60. let odemykal příběh krále, který se dopustí otcovraždy a incestu, důsledně psychoanalytickým klíčem a přetavil ji ve velmi osobní úvahu o kořenech vlastní sexuální orientace. Oproti tomu Frič látku reflektuje především v rovině společensko-politické, jako filozofickou detektivku s drobnými odlehčujícími vsuvkami, které nijak nedevalvují tragiku Oidipova prokletí. Celá inscenace se odvíjí ve znamení sváru racionálního a mystického, touhy i nemožnosti třímat otěže osudu pevně ve svých rukou.
Oidipús jako detektiv Columbo
Režisér Krále Oidipa chápe jako mysterium, což ho nejspíš mimo jiné přivedlo na šokující řešení úvodní scény. Namísto antického interiéru se ocitáme ve Vatikánu se švýcarskou gardou, kde Diův kněz v tmavém kardinálském šatu oslovuje vemlouvavě panovníka, zatímco Oidipús sám jako papež
