Deník N

A na každém kroku poslové říše pekel… Dan Bárta o lovu brouků v džungli, o kráse vážek i hluboké beznaději

Zpěvák, „vážkař“ a vystudovaný ekolog. Dan Bárta. Foto Ludvík Hradilek, Deník N
Zpěvák, „vážkař“ a vystudovaný ekolog. Dan Bárta. Foto Ludvík Hradilek, Deník N

„Vyměnit kariéru nadprůměrného zpěváka za kariéru podprůměrného vědce? To jsem si měl rozmyslet dřív,“ směje se Dan Bárta, když odpovídá na otázku, proč nepokračuje ve studiu ekologie doktorátem. Když před několika desítkami let začal fotit vážky, netušil, že se s z něj stane i respektovaný entomolog. Ale netušil taky, jakým tempem budou druhy z přírody mizet. Jeho vyprávění o lovu mantichor v temné džungli je uhrančivé, líčení úprku před krokodýlem dramatické, popis chlazení vážek v ledničce vtipné a vyjádření beznaděje z důsledků dramatické proměny krajiny naléhavé. A co by mohl marketér Marek Prchal udělat pro záchranu klopušky?

Nedávno proběhl některými médii článek o druhu vážek, jehož samice předstírá smrt, aby předešla opakovaným pokusům o páření, které je pro ni bolestivé. Zaujalo vás to?

Mno, nevím, je to spíš žurnalisticky přitažlivý titulek, který je asi lepší brát s rezervou. I u nás se samice některých druhů šídel celkem běžně snaží uniknout páření, například tím, že se po prudkém nízkém přímém letu zaboří mezi stébla, kde znehybní, aby unikly pozornosti samců, ale podle všeho ne proto, že by pro ně bylo páření bolestivé, ale proto, aby měly klid na vyhledání vhodného místa pro kladení vajíček a na kladení samo, což stojí spoustu času a úsilí. Využívají například doby, kdy je pod mrakem, protože to jsou aktivity samců výrazně nižší, a tak.

Baví vás zkoumat chování vážek?

Nejsem etolog. Samozřejmě že jsem byl svědkem řady situací – namlouvacích rituálů, soubojů o teritorium… Když to vidíte naživo v přírodě, máte pocit, že se účastníte něčeho výjimečného. Fotit se to moc nedá, ale je krásný se dívat. Jen tak. Vidíte akční projev života, který jde úplně mimo vás. Kdybych nebyl, nežil, neexistoval, bude se to dít i tak. Nejsem tam potřeba…

Ale na chování expert nejsem. Mám rád samu podobu vážek, množství variací na jeden tělní plán. A vzrušují mě málo pravděpodobná setkání. Zvířata, která vidím poprvé. Atraktivní, velké nebo vzácně se vyskytující kusy. Vážky, které žijí skrytě. Děvčata – tedy vážky – se musí trochu posnažit, aby mě zaujala (směje se).

Prý vážky chladíte v lednici, abyste je mohl fotit.

Fotka jednotlivce, většinou v jeho přirozeném prostředí, to je jiná disciplína, ale ledničku používáme, abychom je mohli skenovat, tedy pořídit jejich typizované zobrazení: shora a z boku, kvůli celkovému vzhledu a aby byly vidět určovací znaky. Do atlasu. Sken je zobrazení druhu, takový průměr i ideál – jako když v biologii pro 5. ročník máte vyobrazení univerzálního muže a ženy. Když vážky skenujeme, potřebujeme je zpomalit, zneaktivnit, což se dělá zchlazením, takže…

Berete si na ně do tropů ledničku?

Jde-li to, ano. Nasbíráme vážky a uděláme jim chladnější noc. Ony zkřehnou, ale

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější