Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Sbližování se Západem „završil“ Stalin přepadením Finska. Dnes jde Rusko po stejné cestě, jaká tehdy vedla k agresi   

Navzdory dohodě o neútočení napadl 30. listopadu 1939 Sovětský svaz Finsko; o čtrnáct dní později byl za to vyloučen ze Společnosti národů (předchůdce OSN). Foto: Imperial War Museum
Navzdory dohodě o neútočení napadl 30. listopadu 1939 Sovětský svaz Finsko; o čtrnáct dní později byl za to vyloučen ze Společnosti národů (předchůdce OSN). Foto: Imperial War Museum

Komentář Michaela Romancova: Putinův režim mění historii, podobně jako v sovětských dobách, na nástroj umožňující okázale demonstrovat národní jednotu a sepětí lidu s vůdcem, strážcem posvátného historického odkazu.

Výrok amerického filozofa George Santayany „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat“ nebo Ciceronův „Dějiny jsou učitelkou života“ vyjadřují jinými slovy myšlenku, že studium minulosti je zdrojem poučení pro budoucnost. K čemu má však takové studium sloužit?

Možnosti se nabízejí minimálně dvě. První předpokládá, že se díky studiu minulosti dokážeme vyvarovat chyb, které učinili naši předkové. Druhá naopak minulost vnímá jako zdroj inspirace a síly, kdy oběti minulých bojů nevyzývají ke smíření, ale žádají jeho pokračování.

Minimálně od konce II. světové války se v západní Evropě systematicky rozvíjí první přístup. Skvělou ilustraci druhého nalezneme v současném Rusku. Jistě nejenom tam, ale vzhledem k moci, prostředkům a ambicím, které Moskva má, asi dává větší smysl věnovat se právě Rusku než dejme tomu Islámskému státu.

Na jakém příkladu nejlépe ilustrovat odlišný přístup k dějinám? Předpokládejme, že ministr zahraničních věcí je dostatečně významnou i informovanou osobností, aby se takového náročného úkolu zhostil. Sergej Lavrov tak učinil v článku Historické základy ruské zahraniční politiky, který je (v ruské i anglické verzi) přístupný z hlavní webové stránky ruského ministerstva zahraničí.

Text tam visí, bez jakýchkoliv změn, od března 2016, a lze proto předpokládat, že teze, s nimiž je v něm operováno, jsou stále platné.

Než se dostaneme ke konkrétním citacím, je třeba zdůraznit jeden moment. Zvykli jsme si minulost připomínat v jakémsi „přirozeném“ rytmu kulatých a půlkulatých výročí. Neexistuje přitom žádný důvod, proč by se sté nebo pětasedmdesátileté výročí nějaké události mělo nést ve výrazně jiném duchu či přinést jinou interpretaci než třeba výročí osmadvacáté. Přesto jsou časové odstupy končící pětkou či nulou favorizovány a nepřekvapuje, že tak ve svém textu činí i ministr Lavrov.

My si však dovolíme jeho interpretaci srovnat s událostí, od jejíhož začátku zanedlouho uplyne pouhých sedmdesát devět let. Tehdy, konkrétně 30. listopadu 1939, totiž Sovětský svaz zaútočil na Finsko, čímž začala tak zvaná Zimní válka. Než se k tomu dostaneme, dáme slovo Sergeji Lavrovovi.

Ruskou historii, zejména pak její heroické epizody, Lavrov používá k několika účelům. V prvé řadě se však snaží ukázat, že: „Pochopení kontinuity ruské historie, která by měla zahrnovat všechna její období bez výjimky, syntéza všech pozitivních tradic a historické zkušenosti slouží jako základ pro dosažení dynamického pokroku a prosazování oprávněné role naší země jako vedoucího centra moderního světa a poskytovatele hodnot udržitelného rozvoje, bezpečnosti a stability.“ Rusko je tedy svou historií „odsouzeno“ k určité roli, na kterou 

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rusko

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější