Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Nemocniční kaplan Jakub Formánek: Smrti se nebojím, mám s ní domluvu

Nemocniční kaplan Jakub Formánek. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Nemocniční kaplan Jakub Formánek. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Jakub Formánek je jedním z nemocničních kaplanů motolské nemocnice. Pomáhá lidem smířit se s blížící se smrtí, jejich nejbližší příbuzné se snaží v bolesti podržet. Sám u toho občas pláče.

Už několik dní přemýšlím o tom, jak těžké je být nemocniční kaplan a co v sobě člověk má, že ho to nepoloží.

Je to těžké, ale současně lehké. V té práci zažijete intenzivní setkání s člověkem. Jsou to velmi emotivní situace, u kterých je těžké být, ale zároveň je to normální a přirozené.

Jednou. Dvakrát. Ale ne opakovaně.

I to opakovaně je přirozené. Jsou to chvíle, ve kterých se dějí důležité věci. Existenciálně i lidsky. To tu tíhu vyrovnává. Navíc já to mám v sobě nastavené tak, že k životu patří přirozeně radost i smutek. Ten jsme zvyklí často zatlačovat, ale když se spojí s radostí, je hrozně silný. Je to jako ve filmu V hlavě – naše nejsilnější vzpomínky jsou radostné a silné zároveň.

Jaké chvíle radosti zažíváte u toho, když člověka doprovázíte na poslední cestě?

To není radost, že by se člověk smál. Je to radost z toho, že vím, že tam mám být. Je to smysluplnost, zastavení se, je to setkání se smrtí a se životem. Mně je nejblíž křesťanská tradice.

Vy jste evangelík?

Já jsem z takové malé církve, je to Církev bratrská. Zjednodušil bych to tak, že jsem protestant. Je to pro mě i setkání se samotným Bohem. A s člověkem, s lidským utrpením.

Prožíváte to podobně i ve chvíli, kdy vám osobně odejde někdo blízký? Jste schopen to vnímat stejně?

Nejsem. Když mi odejde někdo blízký z rodiny, je to jinak. Ale zatím v obou případech, kdy mi v rodině někdo odešel, jsem měl řeč. Nabídl jsem se sám. Na pohřbech je nejlepší, když mluví někdo z rodiny.

Ale nejsem schopen to vnímat stejně, je to už příliš součást mého života. Přece jenom duchovní služba a spirituální péče je určitá role. Já ještě dělám konzultační psychoterapii a koučování. Říkám tomu příjemné povídání, podpůrný rozhovor, péče o duši. To jsou moje další role.

Koučování pacientů?

Ne, to nedělám. Ani to systémově nejde. Koučuju manažery. Ti jsou někdy taky na „smrt nemocní“. Taky už kolikrát nevědí, kudy kam. Ve spirituální péči na sebe beru určitou roli – vždycky s pacientem hledám jeho spiritualitu. Vnímám, jak žije, jak cítí, jakou má rodinu. Rodina je takový základ, tam se hodně věcí rodí.

Jak vnímáte okamžik smrti? Já si to představuju jako křehké a zároveň strašně silné ticho.

To je docela hezká metafora. Velké ticho… Když jsem tady s vámi, vzpomínám si na Ester Lammelovou, s jejíž maminkou jste dělala rozhovor (Deník N v září přinesl rozhovor s Alexandrou Lammelovou, jejíž jedenadvacetiletá dcera Ester před půl rokem zemřela na cystickou fibrózu, pozn. red.).

Já jsem u ní v okamžiku smrti nebyl. Byl jsem u ní

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější