Deník N

Jak odpustit lidem, kteří vám vyvraždili rodinu? Poselství Zija Ribiće, který si řekl, že nebude nenávidět

„Nesmím a nebudu nenávidět, nechci být jako oni." Zijo Ribić (35), jediný přeživší masakru v bosenských Hamzićích. Dnes žije ve městě Tuzla, kde mluvil s českými a slovenskými středoškoláky a pak i s Deníkem N. Foto: Magdalena Slezáková, Deník N
„Nesmím a nebudu nenávidět, nechci být jako oni.“ Zijo Ribić (35), jediný přeživší masakru v bosenských Hamzićích. Dnes žije ve městě Tuzla, kde mluvil s českými a slovenskými středoškoláky a pak i s Deníkem N. Foto: Magdalena Slezáková, Deník N

Je to příšerný příběh o malém chlapci, který se jedné červencové noci vyškrábal z masového hrobu přes nehybná těla svých nejbližších. Příběh o beztrestnosti pro vrahy. Ale je to také příběh o odpuštění a o naději jménem Sara. Příběh Bosňana Zija Ribiće.

Zijo Ribić má černé oči, rozmáchlá gesta a vlasy ostříhané docela nakratičko. Ale to je teď, na podzim 2019. V červenci 1992 mu sahaly až po ramena. Léto bylo horké a Zijo sotva osmiletý, když ztratil všechny a všechno. Zbyl mu jen holý život.

Vesnice Skočić leží nedaleko města Zvornik, na samém kraji Bosny a Hercegoviny. Stačí jeden pohled přes hladinu řeky Driny, a vidíte Srbsko. Zijo a jeho nejbližší bývali ve Skočići doma, stejně jako stovka dalších rodin, Bosňáků, Srbů i Romů jako Zijo. Pak vypukla válka a Zvornikem se rozletěly smrtící Žluté vosy.

Ale Žluté vosy nebyly jedinou paravojenskou jednotkou na Zvornicku. V květnu 1992 se od nich odštěpili Simovi četnici (Simini četnici, podle velitele Simy Bogdanoviće, pozn. red.) a začali zabíjet a krást na vlastní pěst. Prvního července se usadili ve vsi Malešić kousek od Skočiće, kde tou dobou zůstali už jen Srbové a Romové; Bosňáky srbská teritoriální obrana před pár dny vyhnala.

12. července 1992 vpadli Simovi četnici do Skočiće.

I. Jáma

„Přišli v noci,“ vzpomíná teď Zijo. „My jsme se na noc kvůli bezpečí scházeli v jednom velkém domě ve vsi a společně přespávali v patře.“

Usínali jste ve strachu?

Spíš jsme chtěli být pohromadě, kdyby náhodou. Nevím, jak dospělí, u těch to asi bylo jiné. Ale já se nijak zvlášť nebál, určitě ne toho, že mě někdo bude chtít zabít.

Ani když se vesnicí rozlehl výbuch, jak Simovi četnici zničili mešitu?

Samozřejmě, tu noc se všechno změnilo. Zbraní jsem si zprvu vůbec nevšiml. Ale pak… v tom domě nás bylo přes třicet a oni vtrhli dovnitř a začali hledat peníze a zlato. A bít nás hlava nehlava. To už jsem ty pušky viděl, protože jejich pažbami nás mlátili. A nože.

Válka na Balkáně

Rozhovor, který právě čtete, je součástí reportážního seriálu Deníku N o válce v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Vychází ze studijní cesty pro české a slovenské středoškoláky Kam vede nacionalismus a extremismus, kterou organizovaly slovenské Centrum pre európsku politiku (CEP) a česká organizace EUTIS a podpořila Nadace Konrada Adenauera.

Pak nás vyvedli na dvůr, kde nás bili a okrádali dál. Začali znásilňovat ženy, znásilnili pak i moji nejstarší sestru, Zlatiju, bylo jí třináct. Dělali příšerné věci, donutili muže, aby se svlékli a navzájem si… zkrátka znásilňovali i muže. Bili nás tak, že někteří lidé ztráceli vědomí. (Padesátiletý Arif Nuhanović na místě zemřel, pozn. red.) A pak nás naložili do dvou kamionů.

Zvlášť muže a zvlášť ženy s dětmi?

Ano, oddělili nás ještě na dvoře. A odvezli nejdřív do Malešiće, kde jsme zastavili a oni vyvedli ven tři dívky, dvanáctiletou, třináctiletou a sedmnáctiletou. (Simovi četnici je jako sexuální otrokyně věznili až do ledna 1993. Tyto tři dívky jsou kromě Zija jediné, kdo onu noc přežil. Jejich identita je chráněná, před soudem svědčily jako Alfa, Beta a Gama, pozn. red.)

Z Malešiće nás odvezli do lesa u osady Hamzići. Tam už byla vykopaná jáma, ale to já ještě nevěděl. Hrozně jsem se bál. Začali nás vodit ven, jednoho po druhém. Křik jsem neslyšel, ale slyšel jsem výstřely. Pak přišla řada na maminku.

Jmenovala se Ševka a tatínek Ismet. Měl jsem šest sester a dvouletého bratra. A maminka byla těhotná, v devátém měsíci. Brášku držela v náručí, nechtěl se jí pustit, tak je vyvedli ven společně. Já plakal a volal, že chci za maminkou. A jeden z nich povídá: Nebreč, hned půjdeš za ní. Vyvedli mě před kamion a poručili, ať klidně stojím. Pak jsem uslyšel

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Balkán

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější