Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Havlův fotograf Tomki Němec: Teď už ti, Václave, můžu tykat

President Vaclav Havel and me (photographer Tomki Nemec(26) in Lany, 1990
President Vaclav Havel and me (photographer Tomki Nemec(26) in Lany, 1990

Před třiceti lety pronesl Václav Havel svoji první inaugurační řeč, poprvé vystoupil na vojenské přehlídce a taky získal svého prvního hradního fotografa. Byl jím tehdy šestadvacetiletý Tomki Němec. O svých divokých letech vedle Václava Havla vyprávěl Deníku N. Třeba o tom, jak mu prezident Havel dával státnický úkol držet cigaretu.

Před rokem jste na svém facebookovém profilu napsal: „29. prosince 1989 brzy ráno jsem zazvonil na zvonek u bytu se jménem HAVEL. Běhal ve slipech a košili po bytě, kde byla spousta lidí, a když se voblík, sednul si ke stolu v pracovně a pročítal si inaugurační řeč… Tak nějak začala má cesta s Václavem Havlem. Nezapomenutelný časy.“ Od inaugurační řeči Václava Havla uplynulo třicet let. A taky od chvíle, kdy jste s ním začal spolupracovat…

Bylo by spravedlivé zmínit, že nápad fotit Václava Havla vznikl ve studentské agentuře Radost, kterou založili v revolučních dnech mí bývalí spolužáci z FAMU. Když byla studentská stávka, docházel jsem tam coby bývalý vyloučený student. A proběhla tam debata, že by bylo dobré Havla fotit v den inaugurace. Byli jsme na to dva kandidáti.

Kdo byl ten druhý?

Spolužák z FAMU Radovan Boček. Já se ale o politiku zajímal víc, znal některé lidi z disentu, angažoval se a měl jsem pocit, že bych Havla měl vyfotit já. Tak jsem si to prosadil. Později jsme se dohodli s jiným fotografem – Petrem Rošickým alias Róšou –, že se po nějaké době vystřídáme a bude ho fotit on, ale to se ukázalo jako nemožné. Realita v kanceláři prezidenta se totiž lišila od našich představ: „To ses zbláznil? Že sem teď jako přijde zas někdo jiný?“ To prostě nešlo.

Kdy jste Václava Havla poprvé zaregistroval?

Mé první „setkání s ním“ bylo na základce v roce 1977, v osmé třídě, hned v lednu, kdy nás učitelé nechali podepisovat nějaký papír, že něco odsuzujeme. Jak to opravdu bylo, si už po víc jak čtyřiceti letech nevybavím, ale mám to s Chartou spojené. A taky se v tom děcáku, kde jsem dva roky pobýval, povinně odebíralo Rudé právo a to bylo plné hnusu proti chartistům. Nevěděl jsem o politice zhola nic, kromě toho že „tu řádí ta Charta 77“. Ale v půlce osmé třídy mi to bylo jedno, vůbec jsem nevěděl, která bije. První zájem a informace o Havlovi mi přinesly až v prváku na gymplu Hlas Ameriky a Svobodná Evropa a taky moji noví spolužáci Honza Šikl a Jáchym Vohryzek, jejichž rodiče byli signatáři Charty 77, toho času ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni… Po maturitě v roce 1982 jsem nastoupil na vojnu v Plzni na Borech, kde kasárna sousedila s věznicí Bory. V té době tam zrovna seděl kdo? No Havel! To pro mě ale bylo imaginární. Představujte si Havla, když ani nevíte, jak vypadá.

O něco později jste ale Václava Havla oslovil přímo na ulici.

Předtím se ještě odehrála jiná věc.

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější