Havlův fotograf Tomki Němec: Teď už ti, Václave, můžu tykat
Před třiceti lety pronesl Václav Havel svoji první inaugurační řeč, poprvé vystoupil na vojenské přehlídce a taky získal svého prvního hradního fotografa. Byl jím tehdy šestadvacetiletý Tomki Němec. O svých divokých letech vedle Václava Havla vyprávěl Deníku N. Třeba o tom, jak mu prezident Havel dával státnický úkol držet cigaretu.
Před rokem jste na svém facebookovém profilu napsal: „29. prosince 1989 brzy ráno jsem zazvonil na zvonek u bytu se jménem HAVEL. Běhal ve slipech a košili po bytě, kde byla spousta lidí, a když se voblík, sednul si ke stolu v pracovně a pročítal si inaugurační řeč… Tak nějak začala má cesta s Václavem Havlem. Nezapomenutelný časy.“ Od inaugurační řeči Václava Havla uplynulo třicet let. A taky od chvíle, kdy jste s ním začal spolupracovat…
Bylo by spravedlivé zmínit, že nápad fotit Václava Havla vznikl ve studentské agentuře Radost, kterou založili v revolučních dnech mí bývalí spolužáci z FAMU. Když byla studentská stávka, docházel jsem tam coby bývalý vyloučený student. A proběhla tam debata, že by bylo dobré Havla fotit v den inaugurace. Byli jsme na to dva kandidáti.
Kdo byl ten druhý?
Spolužák z FAMU Radovan Boček. Já se ale o politiku zajímal víc, znal některé lidi z disentu, angažoval se a měl jsem pocit, že bych Havla měl vyfotit já. Tak jsem si to prosadil. Později jsme se dohodli s jiným fotografem – Petrem Rošickým alias Róšou –, že se po nějaké době vystřídáme a bude ho fotit on, ale to se ukázalo jako nemožné. Realita v kanceláři prezidenta se totiž lišila od našich představ: „To ses zbláznil? Že sem teď jako přijde zas někdo jiný?“ To prostě nešlo.
Kdy jste Václava Havla poprvé zaregistroval?
Mé první „setkání s ním“ bylo na základce v roce 1977, v osmé třídě, hned v lednu, kdy nás učitelé nechali podepisovat nějaký papír, že něco odsuzujeme. Jak to opravdu bylo, si už po víc jak čtyřiceti letech nevybavím, ale mám to s Chartou spojené. A taky se v tom děcáku, kde jsem dva roky pobýval, povinně odebíralo Rudé právo a to bylo plné hnusu proti chartistům. Nevěděl jsem o politice zhola nic, kromě toho že „tu řádí ta Charta 77“. Ale v půlce osmé třídy mi to bylo jedno, vůbec jsem nevěděl, která bije. První zájem a informace o Havlovi mi přinesly až v prváku na gymplu Hlas Ameriky a Svobodná Evropa a taky moji noví spolužáci Honza Šikl a Jáchym Vohryzek, jejichž rodiče byli signatáři Charty 77, toho času ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni… Po maturitě v roce 1982 jsem nastoupil na vojnu v Plzni na Borech, kde kasárna sousedila s věznicí Bory. V té době tam zrovna seděl kdo? No Havel! To pro mě ale bylo imaginární. Představujte si Havla, když ani nevíte, jak vypadá.
O něco později jste ale Václava Havla oslovil přímo na ulici.
Předtím se ještě odehrála jiná věc.