Dnešní studenti moc nečtou. Ani ti, co studují literaturu, říká romanista Jiří Pelán

S předním českým romanistou jsme hovořili o studentech, osnovách, vyvlastnění díla z kompetence autora a o nutnosti číst literaturu v originále, protože každý překlad je už interpretace. A někdy dezinterpretace, dodal profesor Pelán.

Jako romanista skoro třicet let učíte literární historii na FF UK. Vedeme spolu dialog dlouhá léta a vím, že akademické prostředí se vyvíjí směrem, který se vám nelíbí. Co je přesně problém?

Problémů je víc, ale kdybych to měl zjednodušit na jeden, vadí mi, že panující schémata předepisují vysokoškolským pracovníkům jediný správný způsob vědeckého angažmá. Preferuje se komunikace se zahraničím a z toho vyplývá nezájem o domácí prostředí. Cokoli děláš pro svou kulturní komunitu, se jakoby nepočítá. Třeba překlady, kritické glosy nebo ediční praxe už se dnes nepovažují za vědeckou práci. Za to nejsou žádné body.

A co se tedy počítá?

Správný model je dostat studie do impaktovaných, nejlépe anglicky hovořících časopisů. V zásadě ani nevadí, když se přitom recykluje týž materiál.

Odkud zavál tento vítr, s čím to podle vás souvisí?

Je to odkoukané odjinud a stalo se z toho politikum. Je za tím snaha o internacionalizaci akademického prostředí, která se považuje za klad.

Co to přesně obnáší? Více akademiků z jiných zemí na fakultě?

Více studentů z jiných zemí, více pedagogů ze zahraničí, výuka v angličtině. Na první pohled to dává smysl. Buďme světoví, proč ne. Ale nevím, je-li vskutku ideálem, aby na našich univerzitách zahraniční profesoři učili zahraniční studenty. Má to navíc konkurenční efekty, které nejsou na první pohled vidět. Cizinec, který zde řekněme usiluje o místo odborného asistenta, má více publikovaných článků v zahraničí už jen z toho titulu, že je ze zahraničí. Je tedy automaticky ve výhodě. Také přechod na angličtinu jako jazyk vědecké komunikace má svá úskalí. Pokud jde o literární vědu, vede to k preferenci teoretické spekulace a k odvratu od textů. To, že se z angličtiny stalo mezinárodní esperanto, je samozřejmě fakt, který nezbývá než přijmout. Ale zdá se, že tahle hegemonie má už dnes bizarní důsledky. Kolegyně byla nedávno na konferenci italianistů v Oxfordu. Byť šlo o italskou literaturu, jediným jednacím jazykem byla i v tomto případě angličtina. Kuriózní však byl důvod této volby. Tím důvodem byla přítomnost amerických italianistů, kteří sice učí italskou literaturu, ale italsky už neumějí. To, o čem učí, čtou v překladech…

Máte za sebou pěknou řádku oceňovaných překladů z italštiny, proti překládání tedy nejste…

Samozřejmě že ne, jsem přesvědčen, že jedním z úkolů filologických odborníků by měla být i nadále služba domácí kultuře, jak to bylo za časů Otokara Fischera nebo Václava Černého. V tom je ostatně jádro mé polemiky: pokládám to za sebezáchovnou nezbytnost. To, že například díky překladatelské aktivitě mé kolegyně Alice Flemrové je současná italská literatura na našem kulturním horizontu nepřehlédnutelně přítomná, si podle mne zaslouží vysoké ocenění. Ale jako vykladač cizí literatury musím mít přístup k originálu. Každý překlad už je interpretace (a někdy dokonce dezinterpretace), a nemůže být tudíž východiskem seriózní analýzy. Tahle pavědecká laxnost jde ovšem ještě dál. Protože studenti moc nečtou, tak se jim do četby počítají i filmy. Na západních univerzitách se to už považuje za možnou alternativu.

Jak vidíte akademické prostředí a vývoj vašeho oboru v zemích, kam jako filolog jezdíte?

Když jsem začal v 90. letech jezdit do Itálie, výuka už tam byla silně fragmentovaná, v průběhu semestru se například četl a komentoval jeden román. S žádnou globální perspektivou, celkovou vizí literatury, zasazením jevů do souvislostí už se nikdo neobtěžoval. Určitě to neplatilo paušálně, ale byl to převažující trend a jako takový, zdá se mi, platí dosud. Jedna italská studentka z Erasmu protestovala proti tomu, abych ji zkoušel z Tassa, protože v přednáškovém programu její univerzity na Tassa nikdy nedošlo. Na druhou stranu ale