Příběh „japonského Schindlera“. Diplomat Sugihara zachraňoval i Čechoslováky, vláda ho za to potrestala
Tváří v tvář stovkám zoufalých židovských uprchlíků se Čiune Sugihara rozhodl porušit své služební povinnosti. Po devětadvacet dní, proti zákazu své vlády, vydával denně kolem 300 víz: tolik, kolik byl fyzicky schopen. Jedinou pomocnicí mu byla jeho žena Jukiko. Poslední vízum vydával ještě z okna vlaku do Berlína, 1. září 1940. Toto je příběh jediného Japonce, který je Spravedlivý mezi národy.
Mezi těmi, kteří během války osobní akcí pomohli zachránit životy lidí židovského původu, nalezneme i několik diplomatů. Nejznámější je švédský diplomat v Maďarsku Raoul Wallenberg, méně pak portugalský generální konzul ve francouzském Bordeaux, Aristides de Sousa Mendes. Ten pomohl zachránit téměř deset tisíc židovských uprchlíků, když jim přes zákaz Lisabonu dál vydával tranzitní víza. Za to ho záhy propustili, odepřeli mu penzi a nakonec, v roce 1954, zemřel v bídě a zapomenut. Portugalský parlament ho plně rehabilitoval až o 34 let později.
Podobný osud potkal i Čiuneho Sugiharu: japonského diplomata, který svým osobním úsilím a navzdory rozkazu své vlády zachránil přes šest tisíc Židů.
Čiune Sugihara se narodil 1. ledna 1900 a na prestižní soukromé univerzitě Waseda v Tokiu vystudoval angličtinu. Waseda, společně se státní univerzitou Tódaj (zkrácený název pro Tokijskou univerzitu, pozn. red.), se tradičně považují za nejlepší odrazový můstek pro kariéru ve státní službě. Sugihara se přihlásil na inzerát ministerstva zahraničních věcí a uspěl v tuhé přijímací zkoušce, načež ho vyslali do Charbinu v (Japonci okupovaném čínském) Mandžusku, aby tam studoval ruštinu. Ve městě žila početná ruská komunita, v důsledku ruského železničního projektu a emigrace po říjnové revoluci. Pod vlivem zdejšího kosmopolitního prostředí Sugihara konvertoval k řeckému pravoslaví.
Tisíce uprchlíků bez peněz
Po úspěšných studiích pak začal sloužit v Japonskem kontrolované mandžuské vládě a postupně se propracoval až na post tamního náměstka ministra zahraničí. K jeho úspěchům patřilo vyjednávání odprodeje ruské železnice v Mandžusku. V roce 1938 ovšem zamířil do Evropy, konkrétně na japonské zastupitelství ve Finsku, a odtud pak do Litvy, kde v Kaunasu v březnu 1939 otevřel jako jediný zaměstnanec japonské zastupitelství. Do tehdejšího hlavního města Litvy přivedla německá okupace Polska tisíce židovských uprchlíků. Ti před postupující německou armádou prchali narychlo a většinou bez peněz.
V červenci 1940 sovětská okupační správa vyzvala všechna zahraniční zastupitelství, aby Kaunas opustila. Nicméně Čiunu Sugiharovi se podařilo vyjednat dvacetidenní odklad; ve městě zůstal také úřadující nizozemský konzul Jan Zwartendijk.
Vzhledem k vývoji v kontinentální Evropě měli židovští uprchlíci jasno:
