Svět tak blízký, a přece našim očím tak vzdálený. Lucia Berlinová poprvé v českém překladu
Vůbec poprvé se český čtenář může seznámit s dílem Lucie Berlinové v povídkovém výboru Manuál pro uklízečky, který nedávno vyšel v překladu Martiny Knápkové v Argu. Autorka nás zavádí do světa, který je blízko tomu běžnému, ale zároveň je mu v očích většiny čtenářů vzdálen – světa uklízeček, veřejných prádelen, alkoholiků, světa ulice i světa hluboce osamělých lidí.
Obrazy, které tak sugestivně podává čtenářům, vycházejí z autorčiny vlastní zkušenosti a života, který byl v mnoha ohledech bolestný. Že tato pozoruhodná autorka česky dosud nevyšla, není zas tak překvapivé, protože i ve své domovině se dočkala plného uznání až posmrtně, vlastně teprve nedávno.
Alena Dvořáková ve vynikajícím doslovu správně podotýká, že Berlinová sice nebyla nikdy úplně opomíjená, ostatně publikovala časopisecky i knižně od šedesátých let, několik let dokonce byla součástí literárního establishmentu (lze-li to tak říct), neboť vyučovala tvůrčí psaní na Coloradské univerzitě, nicméně vždy zůstávala tak trochu ve stínu.
Teprve rok po její smrti (zemřela v roce 2004) vyšel výbor nazvaný stejně jako české vydání (to neobsahuje všechny povídky z americké edice), zahrnující polovinu autorčiny povídkové tvorby. Vzápětí následovaly další sebrané povídky uspořádané do výboru Evening in Paradise (Večer v ráji) a nedokončený životopis Welcome Home (Vítej doma).
V centru pozornosti literárního establishmentu se neocitala i proto, že nepublikovala u velkých nakladatelů a obecně stála stranou, navíc často na cestách. Narodila se v roce 1936 na Aljašce do rodiny důlního inženýra a s otcem často cestovala po různých těžařských zařízeních na Západě Spojených států.
Kterak existencialisté tvořili svým chováním sami sebe
Během druhé světové války otec sloužil v Tichomoří a matka s dětmi se uchýlila do rodného Texasu ke své rodině – především mírně šílenému a despotickému dědečkovi, který Luciu (jako předtím její matku) patrně sexuálně