Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

V životě se to někdy „vymamlasí“ i vysokoškolákům, říká muž, který 22 let pomáhá bezdomovcům

Jan František Krupa v ústředí Armády spásy. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Jan František Krupa v ústředí Armády spásy. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Dvě dekády práce s lidmi na ulici ho naučily, že nemá nad nikým předem lámat hůl, 30 tisíc loni prodaných Nocleženek zase, že Čechům nejsou chudí lhostejní. S Janem Františkem Krupou, ředitelem sociálních služeb Armády spásy, hovořil Deník N o tom, proč lidé na ulicích umírají a proč nestačí jenom dát jim bydlení.

Jak těžké je skončit v Česku na ulici?

Těžké to není. V životě člověka se přihodí leccos – ať už je to zdravotní problém, psychická porucha nebo stresový okamžik jako ztráta práce, manželky, sebevědomí. A každý má jinou sílu a schopnost reagovat. Někdo má blíž k tomu situaci zvládnout líp a někdo hůř. A někdo to devětkrát zvládne perfektně a podesáté to nezvládne vůbec.

Zažil jsem lidi, kteří byli podnikateli a žili si na vysoké noze, a přesto se dostali na ulici. Zažil jsem vysokoškolsky vzdělané lidi, kteří žili 30 let spořádaně, pracovali, fungovali, měli rodinu. A najednou se jim to v životě vymamlasilo takovým způsobem, že… Cesta dolů je vždy jednodušší než nahoru. A zkušenost je taková, že se na ulici může dostat opravdu úplně každý.

Ministerstvo práce a sociálních věcí odhaduje počet lidí bez domova na 70 tisíc. Je tohle na zemi jako Česko málo, nebo moc?

Jestliže desítky tisíc lidí nemají kde bydlet, je to vždy vysoké číslo. Na to, že jsme bohatá společnost, která by bez problémů ustála, kdyby dokázala v sobě navzájem i v systému nacházet víc solidarity, je to velké číslo.

Za to, že se na ulici nedostává víc lidí, vděčíme relativně bezpečnému sociálnímu systému, který si tato země stále drží, jako je bezplatné zdravotnictví, školství, zabezpečení v hmotné nouzi a podobně. To brání většímu propadu.

Armáda spásy dělá mezi klienty svých zařízení pravidelné průzkumy. Co vám z nich vychází jako nejčastější důvod, proč v nich lidé jsou?

Pojítko, které prochází napříč skoro úplně všemi lidmi bez domova, je to, že jsou v podstatě sami. Buď jsou single, z rozpadlých rodin, nebo z rodin, které nefungovaly.

To nás vede k závěru, že prevence bezdomovectví začíná v dobře fungujících rodinách. Potvrzuje se, že rodina je základní sociální jednotka, která má být první po ruce, když se něco semele.

Počet takzvaných jednočlenných domácností v Česku však roste. Představuje to podle vás riziko?

Obávám se toho. Jedna věc je, že ekonomicky jsme na tom nyní nejlíp za celou dobu existence tohoto státu. Druhá, že sociální vazby na lidi kolem sebe naopak nikdy nebyly tak slabé jako dnes.

Mám takový pocit, že poté, co jsme se osvobodili od socialistického vidění světa, jsme se vrhli do trochu opačného extrému, kde se všechno točí kolem schopností, individualismu a peněz. Ekonomika převýšila cokoliv, co by mělo nějaký etický rozměr.

Ekonomický boom je vidět i na lidech bez domova. Za poslední roky jich nějak masivně nepřibývá. Rizikové je však skryté bezdomovectví, ohrožení nízkopříjmových rodin ve vyloučených lokalitách, které se zadlužují. Tam hrozí velký průšvih.

I přes ekonomický růst je dnes velkým problémem bydlení, na které má kvůli vysokým cenám problém dosáhnout i střední třída. Nesnižuje to ochotu lidí přijímat projekty, které nabízí dostupné bydlení nejchudším, jako jsou vaše byty nebo brněnský projekt Housing first?

Určitě to hraje roli, ale myslím, že nám tady nesmírně chybí legislativa, která by upravovala bydlení jako takové a v ideálním případě i sociální bydlení. Je pěkné, že se Brno odváží udělat nějaký projekt a že Armáda spásy provozuje 350 takových bytů napříč republikou, ale jsou to kapky v moři, protože lidí, kteří potřebují bydlení, je minimálně těch 70 tisíc.

Do toho spadá ještě celá řada dalších mladých rodin, začínajících rodin, samoživitelek s dětmi, seniorů. Bez dostupného sociálního bydlení se jich může bez domova objevit daleko více. Ve chvíli, kdy systém bude mít bytů dostatek, nikomu až tak nebude vadit, že někdo vedle dostal trošku menší nebo horší byt zadarmo.

Jsme přesvědčeni, že pokud by lidé z ubytoven mohli bydlet v bytech, bude to stabilizovat rodiny, motivovat rodiče k tomu, aby něco dělali, a motivovat jejich děti. Podpora bydlení se ve společnosti po 20 letech vysoce vrátí.

Projevují se nynější vysoké ceny nájmů na schopností lidí dostat se z ubytoven do normálního bydlení?

Nemůžou to takhle vůbec řešit v Praze, protože nájemné je tu úplně jinde než v Havířově nebo Opavě. Problém lidí z ubytoven je dvojí. Není to jen nájemné, ale zadlužení. Když jste zadlužení, těžko seženete peníze na začátek na kauci.

Bez legislativy, která by nastavovala bezpečná pravidla, kde riziko pomůže nést stát, ne majitel, jemuž se do toho nechce, tam není moc velký pozitivní výhled. Ti lidé také mají dluhy na energiích a na dodavatelských službách. A zas, bez instrumentu, který bude garantovaný státem, se to bude prolamovat velmi těžko. Proto jsem přesvědčený, že je potřeba mít legislativu, která bude garantovat, že určité procento bytů v každé obci bude navázáno na tyto potřeby.

Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Loni měl obrovský úspěch projekt Nocleženka, který umožňuje zaplatit lidem bez domova nocleh v teple. Projevila se obrovská solidarita a prodalo se 30 tisíc poukázek. Na druhé straně se pravidelně objevují zprávy, že lidem na ulici někdo fyzicky ublížil. Jací jsou tedy z vaší zkušenosti Češi vůči lidem bez domova?

Obecně si myslím, že lidé jsou solidární, a jsem za to moc rád. Za tím, proč jsou proti bezdomovcům, proč jsou proti Romům, proti uprchlíkům, proč někoho napadnou, je podle mě pokaždé strach. Strach z neznámého, z rizik, která jsou někdy přiživována médii i populisty, protože probouzet v lidech základní instinkt je docela slušné politikum.

Když se podíváte, kdo se nejvíc vymezuje proti bezdomovcům, proti Romům, proti chudým, jsou to nejvíc lidi přesně o patro výš. Nižší střední třída, lidi, kteří mají své jaksi jisté a podvědomě potřebují najít hranici, kde se to láme, aby to pro ně bylo bezpečné.

Kdysi jsem na nějaké přednášce slyšel, že zdravá společnost má tvar jablka. Deset procent dolů jsou ti, co jsou pod hranicí chudoby a deset procent nahoře ti nejbohatší. Mezi tím je nejvíc střední třídy. Na té přednášce padlo, že možná i vlivem historie v našich východoevropských zemích má dnes společnost tvar přezrálé hrušky, která je zprudka naražena na stůl. Dole je hodně lidí ohrožených chudobou a hodně je jich těsně nad tou hranicí. Pak se to výrazně zužuje a tvar není tak zdravý jako u jablka.

Udělalo mi velkou radost, když jsem viděl, kolik lidí se do Nocleženky zapojilo. Nejde jen o finanční prostředky. Jsem rád, že tolik lidí vyslalo signál, že člověk na ulici jim není lhostejný. Protože když se někdy začtu do komentářů na sociálních sítích, je mi úzko. Když potom vidím, že realita je jiná, že existuje spousta lidí, která chce pomoct, je to super.

Ani přes poměrně velké kapacity nocleháren například v Praze se do nich nedostane zdaleka každý. Zákaz platí pro lidi po požití alkoholu, pro lidi se psy, často se rozdělují páry. Nejsou pravidla nastavená příliš přísně? Lze najít řešení, aby se každou zimu neopakovaly tragické případy, kdy někdo na ulici zemře?

Obávám se, že i kdybychom systém udělali sebelíp, vždy pár lidí zemře. Někteří to nemají ani kvůli alkoholu ani kvůli pravidlům, ale zkrátka proto, že do instituce nepůjdou nebo nechtějí opustit své místo. Žádný systém asi nebude stoprocentní. Nechci to říkat s nadhledem statistika, je mi líto každého člověka, který ztratí život kvůli počasí a kvůli tomu, v jaké situaci je.

Pravidla však nejsou svévolná. V Praze třeba nemáme noclehárnu, kde by lidé mohli být po dvou na pokojích. Dokonce máme místnost, ve které je šestnáct lidí. Když si představíte, že tam budou muži a ženy dohromady, někdo si tam přivede psa, nebo by tam byli opilí – a teď nemluvím o tom, že budou trošku líznutí, to se snažíme obzvlášť v zimě tolerovat –, je pravděpodobnost agresivity vysoká.

Když jsme dělali v roce 2015 průzkum, ukázalo se, že 67 % lidí nemusí být vůbec v azylových domech, když bude dostupné bydlení. Pokud bychom dokázali dvě třetiny lidí z těchto služeb posunout, pak si můžeme začít hrát s kapacitou a přemýšlet o tom, že to předěláme na takzvané mokré služby, tedy že tam lidé můžou přijít popití úplně.

Nedávno jste zmiňoval, že v Nizozemsku tyto „mokré služby“ už Armáda spásy poskytuje.

Tam to naši kolegové dělají. Služba je postavená dokonce tak, že tam lidé můžou alkohol popíjet přímo na baráku. A dokonce tam za nimi můžou chodit i dealeři drog, umožňuje to trošku jiná holandská legislativa.

Jaká to má pozitiva?

Krom toho, že ti lidé nejsou po městě tolik vidět, ubývá silně závislých. Průměrně potřebuje člověk na takové ubytovně na zajištění návykových látek zhruba čtvrtinu finančních prostředků, než když byl na ulici. Je to kvůli tomu, že tam mají aktivity, smysluplně tráví čas, nejsou v takovém zoufalství, nepotřebují se zahřát. Jak pití, tak drogy přicházejí do jisté míry hlavně jako kratochvíle. To, že se to dokáže snížit na 25 %, je neuvěřitelný úspěch a zjevně je to funkční.

Jak těžké je dostat se v Česku zpátky z ulice, když už se na ní jednou ocitnete?

Je to těžké a je to těžší, čím déle na ulici jste. Jsou teorie, které říkají, že člověk, který je pět let na ulici, potřebuje pět let, aby se z toho dostal. Nechci to takhle paušalizovat, ale nějaká přímá úměra tam existuje.

V zásadě jsou potřeba tři pilíře, které můžou pomoct. První věc je dostupné bydlení. Druhá věc je, že se nebude experimentovat s dávkami a nebude se likvidovat podpora, která už dnes existuje. A hlavně třetí pilíř, který se někdy podceňuje, je sociální práce.

Není to tak, že lidem dáte byty a ti budou v pohodě. Z nějakého důvodu se na ulici dostali a nikde není napsáno, že se tam za půlroku nedostanou znovu. Když někdo přijde mezi čtyři zdi, ještě to neznamená, že se tam bude cítit doma. Dobrý sociální pracovník může svým přístupem kompenzovat člověku, že nemá nikoho kolem sebe nebo má blízké v komunitě, která má na něj špatný vliv.

Je hrozně důležité, aby sociální práce směřovala k tomu, že člověk bude schopen převzít odpovědnost za sebe sama. V každé době je na vás, jak život uchopíte do vlastních rukou. Tohle se ze sociální práce nesmí vytratit. Člověk je kapitánem svého osudu. Nástroje jako bydlení mu mají pomoct, aby měl šanci, ale on je ten, kdo to musí vyřešit. Ne lidi kolem.

V Maďarsku nedávno zakázali lidem bez domova pobyt v jistých částech Budapešti. Neděsí vás to?

Děsí mě to strašně, protože je to příklad velmi špatné praxe, který může táhnout. Lidé možná odejdou z nějakého místa, ale nezmizí. Zůstanou někde tady. Pokud je zavřou, je to dražší než služby, které by pro ně vytvořili, a vězení ještě víc vylučuje.

Další věc je, že to může spustit domino efekt a můžou se přidat další města a státy. Spouští to také xenofobii, pohled, že je normální si odplivnout u člověka, který nemá domov. Že když do něho kopnu, zas až tak moc se nestane, protože má být stejně dávno zavřený a policisté ho ještě nechytli. Jsem rád za to, co jsem četl nedávno, že v Maďarsku se proti tomu většina lidí staví.

Je něco, o čem byste řekl, že vás 22 let práce s lidmi bez domova naučilo?

Pořád mi to hodně pomáhá v různých úhlech pohledu. Člověk v tom má šanci růst a vidět věci ze strany někoho, koho by normálně nepotkával. Vede to také k obrovské pokoře, protože si člověk uvědomuje, že se nemůže s nikým srovnávat – já mám takové postavení, ty takové. Nenarodil jsem se do stejné kolébky jako ty, neprošel jsem tvým dětstvím, nevím, jací byli tví rodiče, co všechno jsi zažil, proč jsi začal nebo přestal pracovat. Nemáme stejné IQ, EQ, sociální inteligenci. Je tisíc faktorů a přivedlo mě to k přesvědčení, že bych nikdy nad někým neměl lámat hůl a odsuzovat ho.

Jan František Krupa

Je mu 42 let, narodil se v Ostravě. Od roku 1996 do roku 2003 pracoval pro organizaci Naděje, posledních 15 let pracuje pro Armádu spásy, kde je nyní národním ředitelem sociálních služeb. Je ženatý, má tři děti.

 

Tento článek je součástí vánočního speciálu 2018. Stáhněte si ho zde. Partnerem vánočního speciálu je klášter Broumov, evropské kulturní a vzdělávací centrum.

Chudoba

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější