Deník N

Německý divadelní festival přivezl mlhostroje, strašáky i klejícího českého krále

Štestí a pád krále Otakara. Foto: lupispuma.com
Štestí a pád krále Otakara. Foto: lupispuma.com

Už po čtyřiadvacáté proběhl na přelomu listopadu a prosince Pražský divadelní festival německého jazyka. Jedna z nejprestižnější kulturních akcí, jaké se u nás konají, letos dostala mnohoznačné motto Macht – Ohnmacht / Moc a bezmoc.

Stejně jako v minulých letech festival nabídl reprezentativní vzorek aktuálních trendů z německojazyčné oblasti, ať už šlo o soubory z Berlína, Vídně, Hamburku, či Mnichova. Zahajovací večer patřil Molièrově komedii mravů Misantrop v nastudování Deutsches Theater Berlin. Režisérka Anne Lenková zvolila nečekaně tradicionalistické pojetí. Pracuje sice se slibně vyhlížející scénou, kterou tvoří velký černostříbrný box s prostupnými stěnami z pružných provazů, ale inscenace jinak působí staticky, důraz klade na precizně interpretované mluvené slovo. Konverzační ráz narušují jenom drobné detaily, nečekané prosvícení zadní stěny boxu, za níž se společnost na chvilku věnuje tanečnímu křepčení, letmé využití provazů k jednoduchým akrobatickým kouskům či podezřele zženštilé chování dvou ctitelů klíčové ženské postavy Celimeny.

Hlavní hrdina Alcest v podání Ulricha Matthese je zamračený suchar s maximalistickými požadavky na morálku aristokratické smetánky, zatímco objekt jeho zájmu, sebevědomou Celimenu, pojímá Franziska Machensová jako neproniknutelně uzavřenou, emancipovanou ženu, která má nad dotírajícími nápadníky jasnou převahu. Téma přetvářky, pomluv a lží je sice čitelné, ale nijak hlouběji nezarezonuje. Divák, který od německých souborů očekává novátorský výklad klasiky, si tentokrát na své nepřišel. Misantrop se stal kultivovanou výjimkou potvrzující pravidlo.

Tři historické inspirace

Hned tři velké festivalové tituly se obracely do bližší i vzdálené historie, aby v ní hledaly paralely k dnešku i záminku k úvahám nad lidskou mocí a bezmocí v nejrůznějším smyslu slova.

Největší pozornost poutalo Štěstí a pád krále Otakara v režii Dušana Davida Pařízka, s nímž do Prahy přicestoval vídeňský Volkstheater. Důvodem zvýšeného zájmu byla mimo jiné účast několika českých umělců na tomto projektu. Historická hra Franze Grillparzera o střetu krále Přemysla Otakara II. a rakouského císaře Rudolfa I. Habsburského u nás v devatenáctém století budila vášně, neboť autor s historickými fakty nakládal velmi svévolně, českého panovníka vylíčil jako nelítostného dobyvatele, zatímco Habsburky tendenčně adoroval. Bývalý šéf pražské Komedie Dušan David Pařízek přetavil Grillparzerovo drama v několikanásobnou provokaci. Patos hry staví na hlavu, demaskuje trapnost mocenského boje králů i podlézavost poddaných, střílí si z představy ušlechtilého Habsburka na císařském trůně, z nacionálního sentimentu i z klišé, jejichž prizmatem na sebe pohlížejí příslušníci států bývalé monarchie. I dnes si přeci pohodlně vystačíme s maďarským gulášem, vídeňským řízkem či norimberskou klobásou jako identifikačním klíčem.

Karel Dobrý v ústřední roli

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Divadlo

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější