Deník N

Perníkové děti spí jen chvilku, jsou v křeči. V kojeňáku by ležely bez pomoci, říká pěstounka

Foto Ludvík Hradilek, Deník N
Foto Ludvík Hradilek, Deník N

Byla pět let přechodnou pěstounkou, postarala se o několik miminek, která se buďto vrátila k biologickým rodičům, nebo byla adoptována. Fungovalo by to tak dál, kdyby Marcela Tobiášová do pěstounské péče nevzala dvě romské děti, sourozence Samuela a Hanu. Nikdo je po roce nechtěl a nebylo je ani kam vrátit. Aby neskončili v dětském domově, rozhodla se Marcela, že se stane dlouhodobou pěstounkou, s čímž souhlasil i soud. Přibyla ještě jejich několikaměsíční sestra Mařenka. A Marcele a jejímu manželovi se obrátil svět naruby. Všechno je jinak a jsou za to rádi. Pěstounská péče jako taková ale podle Marcely Tobiášové v Česku funguje špatně a nemá jasná pravidla.

Ty vaše děti jsou úžasné.

Já vím. Ale není to tak jednoduché, jak to vypadá. Kvůli určitým problémům máme se Samem domácí vyučování. Vsázím na to, že když budeme hodně spolu, zahojí se. K tomu začínáme dyadickou terapii (terapie, která pracuje s rodinou dítěte, jež prožilo trauma, pozn. red.). Doufám, že to půjde. Bez toho nemáme šanci, abychom to zvládli.

V čem se děti v pěstounské péči projevují jinak než ty, které vyrůstají ve svých rodinách?

Třeba kradou, znají to z domu. Prostě urvi, co můžeš. Nepomůže vysvětlování, zákazy, tresty. Musí se eliminovat pokušení, předejít průšvihu. A to je někdy dost těžké. Znamená to nenechat dítě bez dozoru, hlídat ho v obchodech i na návštěvách. A když se to stejně stane, napravit to, ale bez ponížení a bez vzteku. Není to jen tak.

Teď je Samovi deset let. V kolika letech k vám přišel?

Bylo mu bez dvou měsíců šest let.

Jestli počítám správně, Sam je deváté dítě, které jste si vzali do přechodné pěstounské péče.

Takhle to zní šíleně. Ale ano, když o nich mluvím, on a Hanička jsou čísla devět a deset.

Teď už doma máte i jedenáctku.

Mařenka je jedenáctka, ano.

Vezměme to zeširoka. Kolik máte vlastních dětí a jak jste dospěla k tomu, že chcete být pěstounka?

Já mám své dvě, manžel své dvě. Dali jsme se dokupy, takže tu s námi byly čtyři děti a dva psi. A když děti postupně dorůstaly a odcházely… Kdysi jsem milovala kluka, který byl adoptovaný. První rok života strávil v ústavu. Nikdy se mnou o tom moc nemluvil, bylo to pro něj tabu. Měl problémy s pitím a má je pořád. Vždycky jsem si říkala, že jeho chování je následkem něčeho. A když jsem do toho začala trochu pronikat, poskládalo se mi to. Tohle je obrovský problém a ukazuje, jaké je zvěrstvo děti do ústavů strkat.

Tohle byl pro vás ten zásadní impuls, abyste se stala přechodnou pěstounkou?

Ano. Když to budeme zkoumat úplně do hloubky, tehdy jsem se vlastně snažila zachránit jeho. Pochopit, odpustit. Možná odčinit.

Teď ale prožívám obrovské rozčílení z toho, kam jsme se v problematice pěstounské péče za těch šest let dostali. Všechno je dnes těžší, složitější a delší. Mé bývalé kolegyně neskončily proto, že by je zdeptala péče o děti, ale systém. Jsem hrozně překvapená z toho, že se to neposouvá vpřed. Strašně bych chtěla, aby se pěstounskou péčí konečně někdo začal pořádně zabývat. Jak je možné, že to u nás nefunguje?

Přechodné pěstounství u nás není dlouho.

V roce 2012 byla schválena novela o sociálně právní ochraně dětí a od roku 2013 začala platit. Sledovala jsem debatu před schválením novely, tenkrát ji prezident Klaus vetoval. Hodně mě zaujal myšlenkou, že lidé se mají o děti starat z lásky a zadarmo. A já jsem si říkala: „Teda ale kdo tohle vlastně může dělat?“ A začala jsem zjišťovat, kolik dětí v ústavech je a kolik to stojí. A taky samozřejmě co to těm dětem dělá.

A kolik to stojí?

Úředníci tvrdí, že kojenecký ústav stojí kolem čtyřiceti tisíc měsíčně na jedno dítě, dětský domov pětatřicet, diagnosťák sedmdesát. Je úplně strašné, že mluvíme o penězích, které dává stát. A nikomu nepřijde divné, že s tím zařízení nevystačí.

Takže když jedno dítě v dětském domově stojí měsíčně zhruba pětatřicet tisíc, kolik zaplatí stát měsíčně za dítě v pěstounské péči?

Na jedno dítě má dlouhodobý pěstoun dvanáct hrubého, na dvě děti je to osmnáct tisíc a na tři je to třicet. Já jsem teď dlouhodobý pěstoun, tudíž mám těch třicet hrubého. K tomu tedy ještě dostáváme na každé dítě příspěvek na péči.

Za tři děti v pěstounské péči zaplatí stát méně než za jedno dítě v dětském domově.

Ano. A o tom se ví, že je pěstounská péče mnohem levnější. Takže peníze nejsou problém.

Foto Ludvík Hradilek, Deník N

Jaké jsou tedy hlavní problémy pěstounské péče?

Její nedocenění. Jak faktické, tak finanční. Chybí tady prevence selhání biologických rodin. Týrané děti se odebírají pozdě a vrací se do nepřipravených rodin. S biologickými rodinami neumíme vůbec pracovat. Děti se tam vrací, protože je není kam dát. Přechodným pěstounům se stává, že vrací děti do rodin, o kterých si myslí, že tam nepatří. Že je to ohrožuje.

První dítě do pěstounské péče jste dostali před šesti lety. Jaký typ dětí vám vlastně dávali?

Mimina. Měli jsme je od narození. A později i starší děti. Měli jsme třeba sexuálně zneužívané holčiny. Ale o tom nechci mluvit, protože holkám už je dvanáct, třináct a mohou si to o sobě přečíst.

Proč jste si zvolili model přechodný pěstoun, nikoli dlouhodobý?

Pro mě tenkrát dlouhodobí pěstouni byly ty šílené rodiny se šesti sedmi dětmi. To jsem nikdy nechtěla. Měla jsem představu, že budu mít miminka a u toho budu pracovat. Mám textilku, dělala jsem interiéry a měla jsem za to, že to dohromady všechno půjde. Nefungovalo to, tak jsem se zakousla jen jedním směrem.

Jenom pečovat

Proč to nefungovalo? Nečekala jste, že se vám do toho budou plést emoce, city?

Vlastně ano. Přechodný pěstoun by měl jenom pečovat. Problém je, když dostanete dítě a vidíte

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější