„Nemůžete si sednout do Mekáče a ptát se.“ Popisujeme, jak v agentuře vzniká volební model
Opakuje se to měsíc co měsíc. Nejrůznější agentury zveřejňují preference politických stran, což mezi jejich příznivci či odpůrci leckdy vyvolává velký nával emocí. Málokdo ale tuší, jak vlastně finální graf s několika sloupci vzniká a o jak složitý proces jde.
Kdyby se měřily volební preference 17. listopadu na Národní třídě, výsledek by předsedu vlády jistě vyděsil. A naopak – kdyby se výzkumníci dotazovali na sídlišti v Bohumíně, mohla by pravicová opozice hodit nohy na stůl a čekat na definitivní konec v příštích volbách.
Oba přístupy by ovšem byly nesmyslné. Výzkumníci musí zjišťovat postoje lidí tak, aby výběr dotazovaných co nejlépe odpovídal celkové populaci. Zeptat se na názor všech lidí v zemi není v silách agentur, musí se proto snažit oslovit co nejvěrnější vzorek národa. Zjednodušeně jde o to, aby třeba zastoupení vysokoškoláků co nejvíce odpovídalo tomu, kolik jich žije a může volit v Česku.
Pokud se agenturám podaří tenhle poměr trefit, stačí jim v průzkumu oslovit třeba tisícovku lidí. „Ten počet není až tak zásadní, hlavní je, aby odrážel rozdělení společnosti. Pokud máte v průzkumu tisíc lidí a řeknete si, že jejich počet zvýšíte na dva tisíce, případná chyba průzkumu se nijak zásadně nesníží. Zato reprezentativnost je zásadní,“ říká pro Deník N sociolog Jaroslav Horníček z agentury Median.
Častým argumentem proti průzkumům je lidové „nikdo se mě neptal, takže je to divné“, ve skutečnosti to však neplatí. Mimochodem – právě u agentury Median máte celkem vysokou šanci, že se vás dřív nebo později na politické preference zeptá. Je to kvůli tomu, jak své dotazování koncipuje.
Horníček vysvětluje, že agentura má síť vyškolených tazatelů, kteří se ptají lidí náhodně. Pro představu – každý tazatel dlouhodobě pokrývá nějakou oblast, neptá se ale pokaždé na stejných místech.
„Není to tak, že si sedne do Mekáče a čeká
