Bojoval proti rudoarmějcům i po jejich boku, jeho zetě si Brežněv pletl s Husákem… a další málo známá fakta ze života našich prezidentů
V letošním i minulém roce jsme si připomněli významné mezníky v našich dějinách i osobnosti, které v různých dobách z titulu svého oficiálního postavení vedly československou a později českou společnost. O některých z nich víme více, o jiných máme jen kusé informace. Externí spolupracovník Deníku N spolu s profesionálním genealogem Zdeňkem Hornerem prostudovali nejrůznější prameny včetně rodokmenů, aby naše zesnulé, ale i žijící hlavy státu co nejzevrubněji představili. Ve čtvrtém pokračování se dostáváme k prezidentům, z nichž jeden stál v čele státu během pražského jara 1968 a druhý je nejvýrazněji podepsán pod následujícími dvaceti lety normalizace.
Jan Svoboda (1862–1896), majitel třicetihektarového gruntu v Hroznatíně u Třebíče (na který se z vedlejší vesnice Rohy přiženil už jeho dědeček) zemřel poté, co ho v jeho 34 letech kopl kůň, necelý rok po narození svého nejmladšího syna Ludvíka (1895–1979). Budoucí prezident Československé socialistické republiky tak byl vrstevníkem svého předchůdce, prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda.
Ludvík měl dva sourozence, další dvě děti zemřely jako kojenci. Jeho matka se znovu vdala a do rodiny pak přibyly ještě dvě děvčata a chlapec. Svoboda po měšťance stačil vychodit hospodářskou školu v blízkém Velkém Meziříčí a jít na zkušenou do německého vinařství, když vypukla první světová válka. Jeho starší bratr Josef zaplatil u srbského Čačaku své řeči o přeběhnutí fronty životem (byl tzv. „uvázán“, tedy pověšen na špičkách za vzadu spoutané ruce a zemřel na překrvení mozku), Ludvíkovi se přeběhnutí na ruské frontě skutečně povedlo, takže stihl u Zborova bojovat proti svému budoucímu prezidentskému partnerovi Josipu Brozovi Titovi (který byl stále ještě v rakouské uniformě). Později u Bachmače zase proti řadě svých pozdějších rudoarmějských spolubojovníků z druhé světové války.
Když se po slavné legionářské anabázi „kolem zeměkoule“ vrátil domů – už jako poručík – a zjistil, že hospodářství převzal mladší bratr, znovu se přihlásil do armády – teď už coby kapitán – a roku 1923 se oženil s Irenou Stratilovou (1901–1980). Svatba se konala na Velehradě, protože původně katolík Svoboda se dal v Rusku překřtít na pravoslavného a Velehrad uctíval jako místo zrodu pravoslaví. Poté se ženou odešli na Podkarpatskou Rus, kde sloužil u štábu 36. pluku. Tam se manželům Svobodovým narodily děti Miroslav a Zoe. Na Moravu se vracel jako učitel maďarštiny, jíž se naučil v Užhorodu, aby rozuměl svým četným vojákům maďarského původu (zajímavostí je, že maďarsky kromě Svobody uměl i Alexander Dubček).
Do exilu po obsazení republiky Němci v roce 1939 odcházel již jako podplukovník. V době, kdy byli emigranti z protektorátu v Polsku vnímáni jako vetřelci a v SSSR rovnou zatýkáni, se mu podařilo nemožné: po okupaci východní části Polska dohodl se sovětskými úřady vznik československé zahraniční vojenské skupiny, která byla ještě před uznáním Benešovy exilové administrativy jediným právním pozůstatkem Československa. (Svobodovým útvarem v Polsku prošli spolu s 1200 dalšími vojáky mimo jiné i Gabčík a Kubiš, kteří pak v roce 1942 provedli atentát na Heydricha.)
Tou dobou se Svobodova manželka, která po zabrání Sudet ubytovala v jejich domě dvě vyhnané rodiny, v Kroměříži starala o první výsadek českých parašutistů ze SSSR. Ten však byl i s vysílačkou gestapem odhalen, což stálo život Svobodova syna, jenž zahynul v Mauthausenu. Irena s dcerou se však dokázaly skrývat až do konce války u Ireniných příbuzných, u Svobodovy sestry Marie a nakonec v zemljance. Nacisté se pomstili tím, že pozabíjeli celou Ireninu rodinu a Svobodova synovce.
Přes svou legionářskou (protibolševickou) minulost se Svoboda v SSSR stal zástupcem velitele tajné československé vojenské mise. Několikrát kvůli tomu
