Otisky prstů, rozpoznávání obličeje. Státy a biometrická data: jak daleko mají Češi k „nejhorší“ Číně?
V 50 zemích světa britští výzkumníci analyzovali, jak státy i jejich občané zacházejí s ultracitlivými biometrickými daty. Do Číny, kde lidem čtou v práci mozky a kde bezpečnostní kamera inzeruje rozpoznání „rasových aspektů“, máme v České republice ještě hodně daleko. Příští rok nás však čeká důležitá změna.
Platíte účty přes mobilní telefon? A pokud ano, používáte ještě v internetovém bankovnictví ověřovací SMS, anebo jste si už před časem zvykli na nesrovnatelně pohodlnější otisk prstu?
Proč ho koneckonců nevyužít, když otiskem prstu už dávno odemykáte i telefon.
Proč na letišti čekat v dlouhých frontách před okénky na pasovou kontrolu, když se stačí předvést před nesrovnatelně rychlejší čtečkou obličejů.
Proč si dělat starosti se zaměstnaneckou kartou, když stačí přiložit dlaň nebo nastavit sítnici.
Biometrika citelně usnadňuje každodenní život. O tom není sporu, stejně jako o tom, jak pomáhá v práci úřadům. Jenže dělá to na úkor snad nejcitlivějších dat vůbec, těch nejosobnějších. Proto je namístě se ptát, kde ten, komu se dobrovolně i nevědomky vydáváme napospas, naše data skladuje a k čemu všemu je používá. Komu je předává. A především: jak moc je schopný nebo ochotný je chránit.
Čína na vrcholu
Nejsou to nové otázky, ale uspokojivé odpovědi nám pořád unikají. Tím spíš, že v každé zemi světa jsou karty rozdané jinak a hlavně se neustále proměňují spolu s přístupem státu, úpravami zákonů, technologickým rozvojem a třeba i inspirací zpoza hranic.
Drobný, ale cenný střípek do komplexní debaty o biometrice tento týden přinesla
