Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Česká zahraniční politika – improvizace s přídechem sabotáže našich spojeneckých svazků, v níž si politici vzájemně mydlí schody

Začátkem října se prezident Miloš Zeman na Pražském hradě sešel s nejvyššími ústavními činiteli, aby projednali zahraniční politiku země. V té době ještě byli s předsedou Senátu Jaroslavem Kuberou kamarádi. Ten pak ale oznámil svůj záměr navštívit Hongkong a bylo po kamarádství. Foto: ČTK
Začátkem října se prezident Miloš Zeman na Pražském hradě sešel s nejvyššími ústavními činiteli, aby projednali zahraniční politiku země. V té době ještě byli s předsedou Senátu Jaroslavem Kuberou kamarádi. Ten pak ale oznámil svůj záměr navštívit Hongkong a bylo po kamarádství. Foto: ČTK

Komentář Jiřího Pehe: Česká zahraniční politika dlouhodobě trpí neschopností svých hlavních aktérů hovořit jedním společným hlasem. Část těchto problémů souvisí i s ústavou, která nenabízí úplně jednoznačný výklad, zejména pokud jde o roli prezidenta. Za zahraniční politiku země sice podle ní odpovídá vláda, ale ústava nestanoví, jakým způsobem se mají koordinovat zahraničněpolitické aktivity kabinetu a hlavy státu, která podle ústavy zastupuje stát navenek.

Prezidentovi ústava poskytuje poměrně široké pole působnosti. Pokud mluví a jedná v rozporu s oficiální vládní linií, má vláda velmi málo nástrojů, jak ho „zkrotit“. Nejdál zašel kdysi premiér Jiří Paroubek, který prezidentu Václavu Klausovi pohrozil tím, že vláda neschválí některé jeho zahraniční cesty, nebude-li respektovat zahraničněpolitickou linii vlády. Nakonec se tak nestalo, i když se Klausovo chování příliš nezměnilo. I prezident má totiž vůči vládě své páky, například v podobě jmenování, či přesněji nejmenování vládou navržených velvyslanců. Navíc Hrad ví, že vzhledem k těžkopádné ústavní konstrukci je prezident fakticky neodvolatelný.

Občasné neshody mezi prezidentem a vládou sice existovaly už v době, kdy byl na Hradě Václav Havel, ale nepůsobily zásadní problémy, protože vláda i celá země mohly nakonec profitovat z jeho velké mezinárodní prestiže. A také proto, že během Havlova prezidentství ještě existoval značný konsenzus na základních zahraničněpolitických prioritách, jako byl vstup do NATO nebo Evropské unie, popřípadě kultivace silných euroatlantických vazeb.

V době Václava Klause se konflikty s vládou začaly stávat ostřejšími a pro zahraničí více matoucími, zejména kvůli Klausově rostoucí euroskepsi, která se dostávala do střetu s obecně proevropskou vládní politikou. A to zejména v době, kdy vládla koaliční vláda vedená sociální demokracií. Klaus se ale dostal do sporu dokonce i s pravicovou vládou Mirka Topolánka ohledně ratifikace Lisabonské smlouvy nebo svých proruských postojů během ruského konfliktu s Gruzií v roce 2008.

A co mne napadne třeba dnes…

Současný prezident Miloš Zeman si pak od svého nástupu do funkce už počíná jako úplný sólista. V podstatě dělá vlastní zahraniční politiku, zejména vůči Rusku a Číně, přičemž se pramálo ohlíží na to, jaká je oficiální linie vlády. Pod jeho záštitou se sice konají pravidelná setkání nejvyšších ústavních představitelů ke koordinaci zahraniční politiky, jenže Zeman se nakonec stejně jen málokdy řídí tím, co bylo dohodnuto. Popřípadě se snaží ostatním vnutit svou vůli. Využívá zejména skutečnosti, že premiér Andrej Babiš, který by měl s pomocí ministerstva zahraničí pevně držet otěže zahraniční politiky, si toho vůči němu z různých důvodů moc nedovolí.

O Zemanově zpochybňování spojenecké politiky sankcí vůči Rusku ve věci ruské anexe Krymu už bylo napsáno mnoho. Stejně je tomu v případě nadřazování ekonomických a obchodních vztahů s Čínou bezpečnostním rizikům, která se vláda pokusila brát v úvahu na základě zpráv českých bezpečnostních služeb. Prezident se dokonce nezastaví ani před přímými útoky na ně, třeba v případě, kdy varovaly před bezpečnostními riziky souvisejícími s Ruskem a Čínou. A vládu už několikrát dokonale překvapil svými sólo akcemi: kupříkladu když navrhl během své cesty do Izraele přestěhování české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma nebo když nedávno přišel s vlastní iniciativou „oduznat“ nezávislost Kosova.

Ukazuje se též, že vláda

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější