Deník N

Pod svitem temné luny: Cult of Luna hraje v Praze, vyzpovídali jsme frontmana

Cult of Luna. Foto: Silvia Grav
Cult of Luna. Foto: Silvia Grav

Švédská kapela Cult of Luna představí v sobotu v pražském Paláci Akropolis novou desku. Nejen o ní hovoříme se zpívajícím kytaristou Johannesem Perssonem.

Švédští Cult of Luna náleží mezi hrstku vyvolených interpretů, jimž se podařilo přepsat pravidla vlastního žánru hned několikrát. Na přelomu tisíciletí byla šestice jen jedním ze záplavy jmen, které přinesl boom post-rockových a post-metalových žánrů, mezi ta zásadní se zapsala až o mnoho let později.

Oba styly reagovaly na vyčerpanost tvrdé hudby, její syrovost a expresivitu osvobozovaly z ustálených struktur (sloka–refrén–sloka–refrén) a nabídly do té doby netušenou barevnost. Často i desetiminutové skladby připomínaly spíše impresionistická plátna, charakteristické pro ně bylo střídání akustických a syrových pasáží a „rozšiřování“ zvuku pomocí efektů a elektroniky.

Paradoxně ve chvíli, kdy si oba žánry začaly podávat ruce se středním proudem, se Cult of Luna vydělili sérií desek s naprosto unikátním zvukem. Vertikal (2013) patří k nejdůležitějším nahrávkám končící dekády a je políčkem všem, kdo tvrdí, že v hudbě již nejde s ničím novým vyrukovat. Stejně neopakovatelná a svěží je i letošní novinka A Dawn to Fear.

Objevil jste se v nedávném filmovém dokumentu o legendami opředené hardcorové scéně/komunitě ze švédského města Umeå. Jakou příchuť pro vás má vzpomínání na počátky?

Byla to výjimečná doba, a proto mě mluvit o ní zřejmě nikdy neomrzí. Není to jen moje dospívání, ale i mimořádné období v dějinách, zrod jednoho velkého hnutí. Dělo se toho tolik najednou! A ta kulturní atmosféra! Daleko dřív, než jsme se naučili to, co nás živí dnes, jsme uměli uspořádat koncert, naplánovat turné se všemi detaily, naučili se hrát i jak z izolovaných nápadů psát písničky. Byly to náramné časy, objevovali jsme kouzlo přímé akce, lidských práv, angažování se ve věci práv zvířat. Moje kariéra, profesní i hudební, dodnes vděčí za mnohé právě této epizodě. Tehdy jsem důležitosti některých věcí nerozuměl, umím ji docenit až dnes.

Tou nejcennější věcí, kterou jste si odnesl, je bezpochyby etický vklad. Přestože Cult of Luna dávno hrají jako hlavní atrakce letních festivalů, daří se vám stále věřit, že hudbu neděláte pro peníze, a i nadále nepřijímáte kompromisy. Nicméně novinku A Dawn to Fear jste již vydali pod hlavičkou velkého vydavatelství a zhusta k ní koncertujete. Nedostáváte tím sami sebe pod tlak?

Sice jsem se tak v nedávné době několikrát vyjádřil, ale nemyslím si, že bychom dnes hráli víc než například k prvním dvěma deskám. Změnilo se to, že jezdíme daleko víc festivalů. Ale tehdy jsme byli šest týdnů pryč, doma se ani neohřáli a už vyráželi na dalších pět ve spartánských podmínkách.

Dneska je to jiné, protože všichni máme děti a spoustu dalších závazků. Nezměnilo se a snad se nikdy ani nezmění, že jsme na kapele nikdo nikdy nebyl finančně závislý. V lepším případě je to koníček, kterým si tu a tam trochu přivyděláme. Tohle rozhodnutí nám umožňuje zůstat nezávislí, dělat, co chceme, bez ohledu na to, zda bude výsledek populární a jak se bude prodávat.

Jak obtížné je udržet si ve čtyřiceti stálé povolání, když zároveň potřebujete nahrávat a jezdit po turné?

Nemám popravdě sebemenší představu, jak to dělají ostatní. (smích) Pro mě to je jiná situace: jako filmař jsem sám sobě generálem, nemusím se ptát nikoho dalšího, zda by mu nevadilo, že tu nebudu, a bát se, jestli náhodou neřekne ne. Mám rodinu, což mě svazuje, ale ne nadřízené. Jsem odpovědný jen sám sobě a rodině, ani nevím, jak se mi podařilo se do takové pozice dostat, ale považuji ji za jedno z největších životních privilegií.

O čem se spolu filmař, dva profesionální hudebníci, zvukový inženýr, instalatér a sociální pracovník baví v dodávce na turné?

Většinou o 

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Hudba

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější