Deník N

Cesta do hlubin české průmyslové duše: dělníci usínající únavou a práce sirotků

Tkalcovna Kraus ve Velkém Poříčí. Foto: Wikimedia
Tkalcovna Kraus ve Velkém Poříčí. Foto: Wikimedia

Někdy to vypadá, jako by Češi žili v zajetí industriálního žalu. Se slzou v oku vzpomínáme na předválečné české továrny i na někdejší pozici republiky na průmyslové mapě světa. Kniha historika Nebřenského o starých textilkách by mohla těmto steskům dodat nové podněty.

Historik Zdeněk Nebřenský svou knihu věnovanou počátkům textilního průmyslu v českých zemích uvozuje osobní vzpomínkou na léto roku 1997, kdy pracoval jako brigádník v omšelém továrním provozu. Podobnou dělnickou vzpomínku z mládí má nepochybně mnoho z nás, obyvatel státu, který sám sebe silně identifikuje s průmyslovou výrobou. Tato vazba na výrobu bývá přesto často přehlížena v současných kulturních a symbolických válkách rozdělené společnosti. Patrné je to i v souvislosti se státními výročími, kdy se rituálně hledají odpovědi na otázky typu Kdo jsme my Češi? Drtivá většina intelektuálů pravidelně začíná u Masaryka a končí u Havla, nutně ale pociťujeme, že odkaz kosmopolitně orientovaných myslitelů něco jako „národní povahu“ tak úplně neprostoupil. Naše mentální zázemí a obzory jsou totiž daleko více formovány materiálním prostředím naší každodenní zkušenosti. A všechno, co existuje dnes, má různě hluboké kořeny v minulosti, a proto když se podíváme na současný obraz Česka, můžeme si všimnout, že je opět ekonomickou periferií Evropy. Periferií zahleděnou do minulosti svých industriálních polomýtů „průmyslově nejrozvinutější oblasti monarchie“, prvorepublikového živnostenského zázraku a zlatých českých ručiček.

Na pozadí iluzí (a efektu předrevoluční propagandy) o výkonném socialistickém hospodářství, „našem“ (tedy znárodněném a konfiskovaném) rodinném stříbře a slávě nápisu Made in Czechoslovakia působí příliš živě trauma globalizace protínající se s privatizací a přechodem do postindustriální éry, kterou ani mnozí z politiků a podnikatelů dosud nevzali na vědomí. Každou chvíli se tak z médií ozývá něco o hospodářské soběstačnosti, o podpoře učňovských škol a posílené výuce různých manuálních činností. Právě toto ustrnutí je jednou z příčin zaostávajícího školství, nedostatečné infrastruktury mezi překladišti a subdodavatelskými montovnami, kde práci s nízkou přidanou hodnotou vykonávají mnohdy cizinci z ještě chudších východních zemí, kterým ani naše zaměstnanecká politika nízkých platů nedokáže konkurovat. Technologická zaostalost, závislost na uhelných elektrárnách, jazyková nevybavenost občanů a naopak odliv mozků jsou zde průvodními jevy světa práce. Chvíli ještě možná budeme vyrábět auta. A pak, kdo ví?

České země (Rakousko-Uhersko i Československo) tvořily vždy periferii průmyslového světa, někde za baťovským Zlínem se dlouho do dvacátého století držel převážně zemědělský ráz hospodářství, na který industrializace útočila trochu těžkopádně. Po dvacátém století, jež k sobě sklížilo kult manuální práce a budování národního státu, se trošku ztrácíme v digitálně otevřené multikulturní současnosti a jen těžko nacházíme novou materiální a kulturní identitu. Naopak se s klíštěcí usilovností držíme představ minulého století a hýčkáme si sentimenty – podle politického gusta k hospodářství první republiky či k tomu socialistickému: prožíváme něco jako industriální stesk.

Právě Nebřenského studie o textilních továrnách se vrací na úplný počátek naší tovární éry. Na rakousko-uherská předměstí i na samoty, kde vznikaly první „pracovní domy“ – tedy převážně do osmdesátých let devatenáctého století, nejdále do vypuknutí první světové války. Právě inovace v textilním průmyslu působily jako spouštěč vlastní průmyslové revoluce v Anglii asi sto let před zkoumaným obdobím pionýrských textilních provozů u nás. I zde ve střední Evropě se textilní výroba stala jedním z impulzů modernity: zjednodušeně řečeno nástrojem k organizaci obyvatelstva a vytváření zisku zakladatelů továren. Nebřenského kniha zachycuje přijímání této výrobní inovace ve světě přetrvávajícího osvícenského a křesťanského ovzduší, v éře nekonečné vlády Františka Josefa I. a všeobecné opatrnosti a převládajícího konzervativismu. Při četbě této knihy si lze uvědomit, jak nejednoznačný koncept tovární výroba představuje a zároveň – na pozadí dalšího vývoje – jak je nejen proměnlivá, ale také funguje v určitých sociálních konstantách.

Mnohé ženy si nemohly dovolit luxus pečovat doma o rodinu. Foto: Wikimedia

Vznik továrny v českých zemích je tak ukázán jako značně nerovnoměrný, kdy zdaleka nestačilo přenést sem jinde fungující model. Úspěch závisel na (ne)existenci dalších rysů tehdejší společnosti, jakými byla

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější